Případ vedený původně u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 170/2020 skončil pravomocným zproštěním obžaloby. Odvolací soud (sp. zn. 9 To 355/2022) potvrdil zprošťující rozsudek. Tím měla být věc z hlediska trestní odpovědnosti uzavřena.
Jenže tím neskončily otázky.
Z obsahu odůvodnění odvolání státního zástupce Mgr. Michala Muravského totiž vyplynulo, že v průběhu řízení bylo zadáno orgánu GIBS prověřování informací majících povahu bankovního tajemství. Do toho byly zjištěny podvržené důkazy, nezákonné či zmařené důkazy apod. Tedy zásah do sféry, která je zákonem chráněna mimořádně přísně a jejíž prolomení má být vždy věcně zdůvodněno konkrétní potřebou dokazování.
A zde vzniká zásadní rozpor.
Skutek, který byl předmětem obžaloby, se týkal údajného neoprávněného přístupu do e-mailových schránek a informačního systému školy. Nešlo o majetkovou trestnou činnost, nešlo o legalizaci výnosů z trestné činnosti, nešlo o finanční operace. Přesto došlo – dle listin ve spise – k zadání úkonů směřujících k prověřování bankovních údajů.
V právním státě neplatí zásada „když už vyšetřujeme, tak všechno“. Platí zásada proporcionality. Zásah do základních práv musí být nejen zákonný, ale i nezbytný a věcně odůvodněný. Pokud bankovní údaje nemají přímou ani nepřímou souvislost se skutkem vymezeným v usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) a následně v obžalobě, vzniká legitimní otázka, zda takový krok nepřekročil rámec potřebného dokazování.
Na tyto otázky byla podána podání – Nejvyššímu státnímu zastupitelství (mj. sp. zn. 1 NZN 2023/2025), Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (sp. zn. 1 VZT 494/2019), opakovaně byla namítána podjatost a požadován přezkum.
Problém, na který autor dlouhodobě upozorňuje, není jen samotný zásah. Je to reakce systému.
Opakuje se totiž vzorec: vyřízení podání konstatuje, že „nebylo zjištěno pochybení“, aniž by se věcně a konkrétně vypořádalo s jádrem námitky – tedy s otázkou relevance zásahu do bankovního tajemství vzhledem ke skutkovému vymezení věci.
Další rovina problému spočívá v tom, že námitky směřují přímo vůči postupu státního zástupce Mgr. Muravského, přičemž autor tvrdí, že přezkum probíhal v rámci téže soustavy státního zastupitelství bez skutečného odstupu. Pokud je předmětem kritiky postup konkrétního státního zástupce a odpověď na stížnost fakticky legitimizuje jeho vlastní postup, aniž by byla provedena nestranná kontrola, nelze se divit, že vzniká pocit institucionální uzavřenosti.
Nejde o osobní animozitu. Jde o princip.
Buď bylo prověřování bankovních údajů věcně odůvodněné konkrétními okolnostmi skutku – a pak musí být tato souvislost jasně a konkrétně popsána.
Nebo taková souvislost neexistovala – a pak je na místě otevřít otázku možného překročení pravomoci nebo alespoň nepřiměřeného zásahu do práv jednotlivce.
Třetí možnost – tedy že věc zůstane v rovině obecných konstatování bez konkrétní odpovědi – je nejnebezpečnější. Protože právě ona podrývá důvěru v instituci, která má být garantem zákonnosti.
V právním státě nestačí říct „nepochybili jsme“. Je třeba přesvědčivě ukázat proč.
Proto je na místě, aby věc byla znovu a skutečně nestranně přezkoumána – ideálně mimo rámec bezprostřední institucionální hierarchie, která je již s případem spojena. Ne kvůli osobě autora. Ale kvůli principu, že zásah do bankovního tajemství bez jasné vazby na skutkový děj nemůže být banalizován jako „běžný procesní úkon“.
Pokud má státní zastupitelství být hrází spravedlnosti, musí unést i důsledný přezkum vlastních kroků.
Bez toho zůstane v očích veřejnosti jen další institucí, která sama sebe kontroluje – a sama sebe shledává bezchybnou.
