NATO vzniklo jako obranná aliance suverénních států, nikoli jako klub, v němž si silnější bere území slabšího. Grónsko je součástí Dánsko, plnoprávného člena NATO. Jakýkoli „obsazovací“ krok ze strany Spojené státy americké by byl přímým porušením čl. 1 Severoatlantické smlouvy i Charty OSN. Žádné slovíčkaření, žádná „bezpečnostní výjimka“, žádný marketingový eufemismus to nezachrání.
Tvářit se, že by šlo o technický manévr, je nebezpečný klam. Aliance by se rozpadla zevnitř. Ve chvíli, kdy jeden člen vojensky vstoupí na území druhého bez jeho souhlasu, padá základní předpoklad vzájemné důvěry. NATO není aréna pro vnitřní mocenské přepady. Pokud se tak stane, aliance přestává existovat jako bezpečnostní garant a mění se v prázdnou značku.
A teď k nejtemnějšímu scénáři, který nelze zamést pod koberec. Aktivace článku 5 v takové situaci by byla paradoxem s potenciálem globální katastrofy: kolektivní obrana proti „útoku“, jehož původcem je člen aliance. To není akademická debata — to je rozbuška. Řetězení závazků, mobilizací a protiopatření by mohlo eskalovat do konfliktu světového rozsahu. Právě proto je zákaz použití síly mezi členy absolutní. Právě proto je „obsazení“ území spojence červená linie, za níž začíná chaos.
Je tedy třeba říct to bez obalu: pokud by USA obsadily Grónsko, porušily by mezinárodní právo, zničily by Severoatlantickou smlouvu a otevřely dveře eskalaci, která může vést až k třetí světové válce. Ne proto, že by to někdo „chtěl“, ale proto, že by se rozpadla architektura brzd a protivah, jež dosud drží svět mimo totální konflikt.
Z tohoto jediného hypotetického scénáře je obnažena nepříjemná pravda, kterou se politické elity snaží vytěsnit: NATO se přežilo. Aliance, která nedokáže vyloučit možnost, že jeden její člen vojensky sáhne na území druhého, není bezpečnostním štítem, ale bezpečnostním rizikem. Konstrukce, jež má garantovat mír, se v takové chvíli mění v mechanismus eskalace, kde stačí jeden mocenský exces a celý systém se zhroutí do chaosu.
Pokud by mohlo dojít k situaci, kdy NATO místo ochrany suverenity svých členů vytváří reálné riziko globální války, pak už nehovoříme o obranné alianci, ale o anachronickém mocenském bloku, který přežil svou historickou funkci. Aliance založená na logice studené války dnes nedrží mír — udržuje permanentní stav napětí, v němž je porušení práva jen otázkou politické vůle silnějšího.
Tvrdý fakt zní: bezpodmínečná loajalita k NATO už není synonymem bezpečnosti. Naopak — čím více je aliance neschopná sebereflexe, tím více se stává zdrojem nestability, která ohrožuje nejen své členy, ale celý světový řád. Jestliže systém dokáže připustit scénář, v němž by aktivace vlastních obranných mechanismů vedla ke světové válce, pak nejde o záruku míru, ale o strukturální selhání.
A právě proto je nutné říct to otevřeně a bez diplomatických kudrlinek: NATO dnes nepředstavuje řešení bezpečnosti, ale jednu z jejích nejvážnějších hrozeb.
Závěr je nevyhnutelný a nepohodlný: bez respektu k suverenitě spojenců není NATO obranou aliancí, ale hrozbou. A žádná geopolitická ambice nestojí za cenu, kterou by za takové selhání zaplatil celý svět.
