Při pohledu na řadu opatrovnických sporů se totiž objevuje stále stejný scénář. Jeden z rodičů vytvoří nový faktický stav. Přestěhuje dítě. Změní školu. Omezí kontakt s druhým rodičem. Začne ignorovat existující soudní rozhodnutí. Druhý rodič se obrací na soudy, OSPOD, správní orgány, podává návrhy na výkon rozhodnutí, návrhy na předběžná opatření, stížnosti na průtahy, žádosti o určení lhůty a další procesní návrhy. Místo rychlé ochrany však přichází měsíce a často i roky nečinnosti.

Když se věc nakonec dostane před Ústavní soud, bývá odpověď překvapivě jednoduchá. Ústavní soud opakuje, že není „čtvrtou instancí“, že nepřehodnocuje skutkové závěry obecných soudů a že do rozhodovací činnosti zasahuje pouze výjimečně. Formálně je takové stanovisko správné. Prakticky však často znamená jediné: nikdo už nebude zkoumat, zda byla základní práva skutečně chráněna.

Typickým příkladem tohoto přístupu je usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1468/26. V dané věci se otec domáhal ochrany proti stavu, který vznikl po přemístění dětí do jiného města a po změně jejich školy navzdory předchozímu pravomocnému rozsudku civilního soudu. Nejvyšší správní soud přitom již dříve v rozsudku sp. zn. 6 As 170/2025-37 konstatoval, že krajský soud opomenul podstatné žalobní body a nevypořádal se s významnou částí argumentace žalobce. Jinými slovy, nejvyšší správní soud sám uznal, že soud nižší instance neposkytl odpovídající soudní ochranu.

Přesto po vrácení věci následovalo další odmítnutí žaloby, a nakonec i odmítnutí ústavní stížnosti. Místo meritorního posouzení zásahu do rodičovských práv se celá věc zredukovala na otázku procesní konkretizace žalobních tvrzení. To je přesně ten typ formalismu, který Evropský soud pro lidská práva opakovaně kritizuje.

Skutečný problém však není v jednotlivém rozhodnutí. Problém je systémový. České soudy v opatrovnických věcech stále nedokázaly přijmout základní princip judikatury Evropského soudu pro lidská práva: v rodinných věcech je čas rozhodující faktor.

Evropský soud pro lidská práva ve věcech Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, Sylvester proti Rakousku, Havelka a ostatní proti České republice a nově i Novák proti České republice zdůrazňuje, že stát musí jednat rychle a účinně. Pokud nejedná, vzniká nebezpečí, že samotné plynutí času rozhodne spor dříve, než tak učiní soud.

Právě zde česká justice dlouhodobě selhává.

Rodič upozorňuje na protiprávní přemístění dítěte. Soud nejedná.

Rodič upozorňuje na změnu školy. Soud nejedná.

Rodič upozorňuje na maření styku. Soud nejedná.

Rodič upozorňuje na konflikt loajality dítěte. Soud nejedná.

Rodič upozorňuje na průtahy. Soud nejedná.

Po roce či dvou let pak tentýž systém konstatuje, že dítě je již adaptováno na nové prostředí, má nové kamarády, navštěvuje novou školu a návrat k původnímu stavu by nebyl v jeho zájmu.

Takový přístup je právně i morálně nepřijatelný. Stát totiž nejprve umožní vznik problému a následně argumentuje důsledky vlastní nečinnosti.

Nejnebezpečnějším aspektem tohoto systému je skutečnost, že faktický stav postupně získává větší váhu než stav právní. Pravomocná soudní rozhodnutí ztrácejí význam, pokud nejsou vynucována. Výkon rozhodnutí se stává iluzí. Předběžná opatření jsou projednávána se zpožděním. Návrhy na výkon rozhodnutí končí bez výsledku. OSPOD často pouze konstatuje existenci konfliktu a odkazuje účastníky zpět na soud.

Dítě se mezitím stává rukojmím nefunkčního systému.

Zvláštní odpovědnost zde nese právě Ústavní soud. Jako poslední instance by měl korigovat excesy obecných soudů. Měl by důsledně vyžadovat respekt k vlastní judikatuře i k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Místo toho však v řadě případů přebírá argumentaci nižších soudů a omezuje svůj přezkum na otázku, zda nedošlo k „extrémnímu vybočení“.

Jenže základní práva nelze chránit pouze proti extrémům. Je třeba je chránit i proti pomalému, administrativnímu a procesnímu rozkladu. Rodinný život se totiž většinou nezničí jedním dramatickým rozhodnutím. Ničí se postupně. Měsíc po měsíci. Odkladem po odkladu. Nečinností po nečinnosti.

Právě proto je současný stav české opatrovnické justice alarmující. Soudy často rozhodují, jako by čas nehrál roli. Evropský soud pro lidská práva však opakovaně připomíná opak. Vztah rodiče a dítěte nelze zmrazit a obnovit za několik let. Každý měsíc ztraceného kontaktu znamená nenahraditelnou ztrátu.

Ústavní soud proto stojí před zásadní otázkou. Chce být skutečným ochráncem ústavně zaručených práv, nebo pouze posledním článkem systému, který formálně rozhoduje, ale fakticky ponechává rodiče a děti napospas plynutí času?

Právě odpověď na tuto otázku bude určovat, zda budou rodičovská práva v České republice skutečně chráněna, nebo zda zůstanou pouze teoretickým slibem na stránkách Listiny základních práv a svobod.

_Zdroj:

1. _{EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS. Ignaccolo-Zenide v. Romania (Application no. 31679/96). Judgment of 25 January 2000. Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC – Ignaccolo-Zenide v. Romania}
2. _{EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS. Sylvester v. Austria (Applications nos. 36812/97 and 40104/98). Judgment of 24 April 2003. Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC – Sylvester v. Austria}  
3. _{EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS. Havelka and Others v. the Czech Republic (Application no. 23499/06). Judgment of 21 June 2007. Strasbourg: European Court of Human Rights. Dostupné z: HUDOC – Havelka and Others v. the Czech Republic}  
4. _{MOLEK, P. a kol. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-365-3.}

6. _{BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P. a KÜHN, Z. Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-584-1.}