Podstata problému není v tom, že by státní zástupci nikdy nepochybili. Pochybení se dějí v každém systému. Skutečným problémem je, že tam, kde má dojít k nápravě, dochází k definitivnímu uzavření věci bez skutečného přezkumu. Přezkumné řízení, které má chránit zákonnost a práva poškozených, se v rukou Nejvyššího státního zastupitelství stává poslední zdí, nikoli opravným nástrojem.
Pokud státní zástupce nižšího stupně selže – ať už nečinností, formálním vyřízením, nebo aprobováním vadného postupu policie – poškozený se obrací na Nejvyšší státní zastupitelství s legitimním očekáváním, že právě zde dojde k nezávislému a důkladnému přezkumu. Realita je však jiná. Přezkum často končí obecným konstatováním, že pochybení nebylo shledáno, aniž by byly vypořádány konkrétní námitky, konkrétní procesní vady, konkrétní absence zákonných úkonů. Formule „neshledáno pochybení“ nahrazuje analýzu. A tím je věc uzavřena.
Tímto okamžikem se stěžovatel dostává do pasti. Ne proto, že by jeho námitky byly vyvráceny, ale proto, že už neexistuje žádná další vnitřní cesta, jak se domoci nápravy. Nejvyšší státní zastupitelství oznámí konečnost vyřízení. Policie i okresní státní zástupce jsou tím zpětně legitimizováni. A poškozenému nezbývá než přijmout, že jeho věc byla „vyřízena“, aniž by byla skutečně projednána.
Tato praxe má devastující účinky. Především rozbíjí samotný smysl přezkumných institutů, které nejsou vytvořeny jako administrativní filtry, ale jako záruky legality. Přezkum není o tom, zda se nadřízenému orgánu závěr podřízeného „líbí“, ale o tom, zda obstojí v zákonném a ústavním rámci. Pokud se však přezkum omezuje na opis závěrů nižší instance, bez vlastní úvahy, bez konfrontace s námitkami, bez reakce na chybějící procesní kroky, pak nejde o přezkum, ale o institucionální alibi.
Zásadní problém spočívá v tom, že tato praxe není výjimkou, ale vzorcem chování. Vzorcem, který vytváří dojem, že Nejvyšší státní zastupitelství není orgánem korekce, ale orgánem konečného krytí. Jakmile se věc dostane na jeho stůl, šance na skutečnou nápravu dramaticky klesá. Ne proto, že by námitky byly slabé, ale proto, že systém je nastaven tak, aby se už znovu „neotevíraly otázky“, které by mohly zpochybnit postup státního zastupitelství jako celku.
Odpovědnost za tento stav nelze rozplynout v abstraktním „systému“. Nejvyšší státní zástupkyně není pasivním článkem řetězce. Je architektkou praxe, která se v soustavě uplatňuje. Pokud přezkumy končí bez řádného přezkumu, není to náhoda. Je to důsledek manažerského a hodnotového nastavení, v němž má přednost stabilita soustavy před ochranou práv jednotlivce.
Nejhorší na celé věci je, že tento přístup vytváří bezvýchodnou situaci pro poškozené. Jsou vyzváni, aby využívali zákonné prostředky, ale jakmile je využijí, zjistí, že tyto prostředky byly vyprázdněny. Stížnost se promění v administrativní položku. Přezkum v potvrzení stavu. A právní stát v rétorickou kulisu.
Takto se nerodí důvěra v justici. Takto se rodí rezignace. A právě rezignace občanů na možnost domoci se práva je nejjasnějším signálem, že systém selhává nikoli na periferii, ale v samotném centru své moci.
Pokud má Nejvyšší státní zastupitelství znovu získat legitimitu kontrolního orgánu, musí přestat fungovat jako konečná stanice bez odpovědnosti. Musí se vrátit k tomu, čím má být: skutečným garantem zákonnosti, nikoli jejím administrativním uzávěrem. Dokud se tak nestane, bude každý další poškozený vstupovat do přezkumného řízení s vědomím, že se možná neobrací k ochraně práva, ale do pasti, ze které už nevede žádná cesta zpět.
