Stát se stalo národní disciplínou.

Historicky jsme národem, který rád demonstruje podporu. Transparent je lehčí než lopata, hashtag rychlejší než stavební povolení a morální postoj je vždy levnější než vyrovnaný rozpočet. V ulicích i na sociálních sítích se vyhlašují postoje s takovou vervou, až by si člověk myslel, že právě probíhá olympiáda solidarity.

Jenže mezi tím vším stáním jaksi nezbývá čas sednout si k vlastnímu účetnictví.

Země mezitím tiše stárne. Dluh roste rychleji než dětská hřiště. Školství reformujeme každé dva roky, takže už ani reformy nestíhají držet krok s reformami. Zemědělská půda mizí pod betonem, voda mizí z krajiny a mladé rodiny mizí do ciziny – často do zemí, za které jsme dříve hrdě stáli.

Možná by stálo za to se na chvíli neposouvat podle toho, koho právě podporujeme, ale podle toho, co budujeme.

Solidarita je ctnost. Ale když se z ctnosti stane náhrada za strategii, začíná to být problém. Můžeme stát za kýmkoli – ale kdo stojí za námi? Kdo stojí za českou krajinou, za českým průmyslem, za českým školstvím? Kdo stojí za tím, aby jednou děti převzaly zemi, která není zadlužená, vyčerpaná a unavená z permanentní morální pohotovosti?

Satirická pointa celé situace je jednoduchá: stojíme tak dlouho, až nás bolí nohy. A když se někdo zeptá, jestli bychom si nemohli na chvíli sednout a přemýšlet o vlastní budoucnosti, je podezřelý z nedostatku empatie.

Jenže budoucnost se nebuduje postojem. Budoucnost se buduje prací, odpovědností a dlouhodobým plánem. Ne tím, že každé dva roky změníme objekt své podpory, ale tím, že budeme konzistentně podporovat vlastní infrastrukturu, vlastní vzdělávání, vlastní energetiku, vlastní rodiny.

Národ, který chce být dospělý, si musí umět říct: ano, pomůžeme, ale zároveň nezapomeneme na sebe. Protože kdo se nestará o vlastní dům, ten brzy zjistí, že i ten nejkrásnější transparent mu do střechy díru nezacelí.

Možná tedy nastal čas méně stát a více stavět.

Méně demonstrovat a více investovat.

Méně vybírat na cizí projekty a více spořit na vlastní budoucnost.

A hlavně – přestat se tvářit, že odpovědnost za vlastní zemi je méně morální než podpora jakékoli jiné.

Národ nemusí pořád za někým stát. Někdy stačí, když pevně stojí sám za sebou – a ještě lépe, když si dokáže sednout, nadechnout se a systematicky budovat to, co jednou předá svým dětem.

Bez dluhů.

Bez výmluv.

A bez permanentního pocitu, že být doma znamená být méně ušlechtilý než být všude jinde.