Nejzávažnější výhrada směřuje k samotnému procesnímu postupu. Předběžné opatření bylo vydáno mimořádně rychle, aniž by vláda podle veřejně dostupných informací dostala před jeho vydáním možnost vyjádřit se k návrhu prezidenta. Právo být slyšen, zásada kontradiktornosti a rovnost účastníků přitom nejsou technickými formalitami. Jsou základními pilíři spravedlivého procesu, zakotvenými v Listině základních práv a svobod i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. O to důležitější však je přesvědčivě odůvodnit, proč právě v konkrétní věci bylo takové omezení procesních práv nezbytné a přiměřené.
Další zásadní otázkou je samotná existence zákonné opory pro vydání předběžného opatření v kompetenčním sporu. Zákon o Ústavním soudu tento institut pro řízení o kompetenčních sporech výslovně neupravuje. Většina pléna dospěla k závěru, že lze využít subsidiární použití občanského soudního řádu. Právě proti tomuto výkladu však vystoupili dva ústavní soudci ve svém odlišném stanovisku. Upozornili, že subsidiární aplikace procesních předpisů nemůže sama o sobě vytvářet nové pravomoci soudu tam, kde je zákon výslovně nestanoví. Nejde o okrajovou akademickou debatu. Jde o otázku, zda soud může rozšiřovat vlastní kompetence extenzivním výkladem.
Stejně problematická je povaha samotného předběžného opatření. Soud se neomezil na zákaz určitého jednání, ale uložil vládě aktivní povinnosti – zajistit prezidentovu účast, provést potřebné kroky vůči organizátorům summitu a vytvořit podmínky pro výkon sporné pravomoci. Takový zásah má mnohem intenzivnější charakter než běžná zatímní úprava poměrů. Nabízí se proto otázka, zda předběžné opatření fakticky nepředjímalo výsledek řízení ve věci samé.
Předběžná opatření mají sloužit k zabránění nenapravitelné újmě, nikoli k tomu, aby předčasně rozhodovala samotný spor. V tomto případě lze legitimně diskutovat, zda skutečně hrozila taková újma, kterou by nebylo možné napravit meritorním rozhodnutím. Právě tuto pochybnost formulovalo i odlišné stanovisko části pléna. Pokud se nejvyšší ústavní autority neshodnou ani na existenci zákonného základu pro vydání opatření, není kritická odborná debata projevem neúcty k soudu, ale naopak nezbytnou součástí ústavní kultury.
Dalším aspektem je mimořádná rychlost rozhodování. Ústavní soud rozhodl během velmi krátké doby. Lze namítnout, že blížící se summit vyžadoval urgentní postup. Přesto nelze přehlédnout kontrast s běžnou rozhodovací praxí, kdy jednotlivci čekají na rozhodnutí o svých ústavních stížnostech měsíce, někdy i roky. Neznamená to samo o sobě porušení zákona, ale vyvolává legitimní otázku, podle jakých kritérií soud určuje procesní prioritu jednotlivých věcí a zda jsou tato kritéria dostatečně transparentní.
Objevily se také veřejné úvahy o tom, že většinu členů pléna jmenoval prezident, který byl v daném řízení navrhovatelem. Samotná skutečnost jmenování však podle českého ústavního pořádku ani podle evropských standardů automaticky nezakládá podjatost. Na druhou stranu nelze ignorovat ani požadavek objektivní nestrannosti – tedy aby soud nejen nestranný byl, ale aby tak také působil navenek. Právě důvěra veřejnosti v soudnictví je hodnotou, kterou musí chránit především samotné soudy.
Celý případ tak otevírá širší problém. Právní stát nestojí pouze na správných cílech, ale především na správných prostředcích. Jestliže se začnou procesní pravidla ohýbat podle naléhavosti konkrétního případu nebo podle přesvědčení o správnosti očekávaného výsledku, vzniká nebezpečný precedens. Právě procesní pravidla chrání občana před libovůlí. Jakmile se z nich stanou pouhá doporučení, oslabuje se samotná podstata právního státu.
Nejde přitom o útok na Ústavní soud jako instituci. Kritika soudních rozhodnutí je legitimní součástí demokratické společnosti. Naopak právě Ústavní soud by měl být institucí, která snese nejpřísnější odbornou kontrolu. Pokud soud rozšiřuje své pravomoci extenzivním výkladem, rozhoduje mimořádně rychle, aniž by druhá strana měla před vydáním předběžného opatření možnost se vyjádřit, a přijímá procesně neobvyklá řešení v otázkách zásadního ústavního významu, je zcela legitimní se ptát, zda tím neposouvá hranice své role mimo zákonné normy.
Je tedy na zamyšlení, není-li toto rozhodnutí špičkou, že se „česká justice posunula z práva k bezpráví. Tento spor je tedy výrazné varování: pokud i nejvyšší soudní instituce vyvolává závažné procesní pochybnosti, je to signál, že ochrana principů spravedlivého procesu nesmí být považována za samozřejmost. Důvěra v justici se nebuduje pouze výsledky rozhodnutí, ale především přesvědčením, že pravidla platí stejně pro všechny. Právě proto by měla být každá významná procesní výjimka podrobena mimořádně přísné odborné kontrole. Není-li tomu tak, hrozí, že se výjimky postupně stanou pravidlem – a to by pro právní stát představovalo mnohem větší riziko než samotný spor o účast na jednom mezinárodním summitu.
Zdroj:
Ústavní soud České republiky. (2026). Usnesení pléna sp. zn. Pl. ÚS 16/26 ze dne 24. 6. 2026 (včetně odlišného stanoviska soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové). Brno: Ústavní soud. Dostupné z: Ústavní soud – Pl. ÚS 16/26.
Ústavní soud České republiky. (2026). Ústavní soud vydal procesní rozhodnutí v řízení o kompetenčním sporu mezi prezidentem republiky a vládou. Brno: Ústavní soud. Dostupné z: Tisková zpráva Ústavního soudu.
Český rozhlas – iROZHLAS. (2026). První verdikt Ústavního soudu ke kompetenční žalobě určí, jak rozhodne o celém případu, míní odbornice. Dostupné z: iROZHLAS – analýza kompetenční žaloby.
Česká televize. (2026). ÚS předběžným opatřením uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta na summitu NATO. Dostupné z: ČT24 – rozhodnutí Ústavního soudu.
Spolek Šalamoun. (2026). Předběžné opatření Ústavního soudu v Pl. ÚS 16/26: procesní zkratka, nebo nebezpečný průlom? Dostupné z: Spolek Šalamoun – odborný komentář.
