750 miliard eur na fond obnovy je smrtelná past

Svobodní

Svobodní

750 miliard eur na fond obnovy je smrtelná past

Evropská rada se dohodla na parametrech fondu obnovy, který by měl prý pomoci členským zemím EU zasaženým koronavirovou krizí dostat se z hospodářských problémů. Parametry schváleného plánu sledujeme se znepokojením.

Uvědomujeme si, že nic není zadarmo, a kromě ohromných finančních částek, s nimiž prezidenti a premiéři zemí EU operují, máme na paměti ono bastiatovské “co není vidět”.

Pumpovat do ekonomiky peníze pomocí politických mechanismů znamená naprostou většinu z nich chybně alokovat. Jestliže je ekonomika mnoha evropských zemí vážně nemocná (Itálie, Španělsko, Řecko), miliardy eur znamenají zakonzervování jejich nemoci a další prohlubování problémů. Ekonomiky členských zemí nebudou oživeny, ale naopak paralyzovány. Předseda Evropské rady Charles Michel dohodu přivítal slovy: “Evropa je silná, Evropa je jednotná.” Bohužel, jednotná a silná ve víře, že ekonomické zákonitosti není třeba brát v úvahu a že dluhy se nesplácejí.
Premiér Babiš si libuje, že pro “Českou republiku vyjednal jeden z nejlepších dárečků.” Udivuje nás, jak člověk, který se holedbá schopností vést podniky a pohybovat se ve světě financí, může o 230 miliardách korun z fondu mluvit jako o “dárečku”. Nelze se propůjčovat a prodlužit k prosperitě. Tento dáreček zaplatíme jednoho dne všichni a je potřeba mít na paměti, že to byla především Babišova vláda, kdo způsobil bezpříkladný propad naší ekonomiky, když se necitlivě pokusila léčit koronavirovou krizi pomocí eutanázie celého hospodářství.
Naprosto odmítáme, aby čerpání z fondu obnovy bylo navíc spojeno s vnucováním různých “lidskoprávních” agend nebo bezohledným sledováním “zelené” politiky a naplňování programu Green New Deal. Fond obnovy znamená učinit z členských zemí ještě o něco užší politické a ekonomické vazaly a podřídit je environmentalistickému centrálnímu plánu, který je bezesporu neekonomický a iracionální. Navíc i země a jejich politici, kteří by si případně uvědomovali rizika a nebezpečí schváleného “záchranného” fondu, jsou morálně zkorumpováni a donuceni být poslušní a v souladu s centrálním plánem z tohoto fondu čerpat: musí totiž předpokládat, že i oni a jejich země budou náklady fondu jednoho dne splácet a co největší čerpání tak pro ně náklady snižuje. Fond tak není nástrojem obnovy, ale především slušivými politickými okovy, které si členské země dobrovolně nasazují.