Z hlediska svěřování dětí do výlučné, společné či střídavé výchovy by podle mého názoru nedošlo přijetím navrhované novely k zásadní změně. Zejména proto, že podmínky pro rozhodování soudu při svěřování dítěte do výlučné, společné nebo střídavé výchovy, kterými jsou například zájem dítěte nebo způsobilost rodičů dítě vychovávat, nejsou novelou dotčeny. Daleko zásadnější by podle mého názoru bylo výrazné zvýšení nákladů pro stát, neboť v dnešní praxi ve věcech péče o nezletilé soud ukládá hrazení nákladů řízení rodičům pouze ve výjimečných případech. Dle navrhované novely by však narostl počet případů, u kterých by soud musel ex lege zjišťovat zda existují podmínky pro svěření do společné nebo střídavé péče, a to aniž by společnou či střídavou péči výslovně rodiče navrhli. Tím by samozřejmě narostly též náklady hrazené státem, o kterých se důvodová zpráva k zákonu vůbec nezmiňuje.

Další riziko novely spočívá v navýšení administrativní zátěže soudů. Podle navrhované novely by u každého takového případu musel soud zdůvodnit, proč například dítě do společné nebo střídavé výchovy dítě nesvěřil, což by bylo pro soudy dosti náročné.

Obecně cítím, že mezi stávajícími soudci převažuje názor, že novela týkající se svěřování dítěte do společné nebo střídavé péče v této podobě není zapotřebí. Argumenty příznivců této novely, které hovoří zejména o tom, že jsou to většinou matky dětí, které jsou apriori proti svěřování dítěte do společné či střídavé výchovy aniž by k tomu měly racionální důvod, spolehlivě vyvrací Nález Ústavního soudu 1206/09, který podobné praktiky vylučuje.