Někdy zjara přišla europoslankyně Michaela Šojdrová s iniciativou, abychom přijali 40 sirotků z řeckých uprchlických táborů. U nás doma tvrdě narazila. Začal jsem se zamýšlet nad tím, co to o nás vypovídá? Umím pochopit, že po tisících teroristických činů a nekonečného krveprolití na Blízkém východu se lidé mají právo bát. Ale bát se dětí?

Asi si velká část společnosti řekne, že cizí problém se nás netýká, že to nejsou naše děti. Současně se ale občas divíme, že se čas od času provalí, jak to vypadá v našich sociálně vyloučených lokalitách, kde také žijí děti, A část lidí skutečně dělá, jakoby ani tahle děcka nebyla naše. Ono to totiž spolu souvisí, ačkoli si to skoro nikdo nechce připustit. Ve skutečnosti ti, kdo bijí na poplach z ohrožení naší bezpečnosti pár desítkami dětí, jsou lhostejní i k "cizím dětem" ve vlastní zemi. A co více, titíž lidé na druhé straně bez hnutí brvou otevírají naši zemi vyslancům režimů, kteří zavírají, a dokonce vraždí, vlastní lidi pro jejich víru či politické názory. Budou se chovat tihle imigranti v naší zemi jinak, než se chovali doma?

Naše vláda se bojí 40ti sirotků. Jak chtějí budovat sebevědomou společnost, když sami připomínají vzorové strašpytle z nějakých pohádek? Jak se říká - rozdávat můžu jenom to, co mám. Taky se říká, kde nic není, ani čert nebere. Jenže on ve skutečnosti něco vždycky sebere. Jeden takový čert nám vzal svobodu v roce 1938/39, další, dokonce domácí čert nám vzal všechno v roce 1948, pokus vymanit se ze spár čerta nám v roce 68 vymluvily sovětské tanky. A dnes? Už se tu zase čertíci rojí.

Případ sirotků ukazuje na krizi etiky v české společnosti. Etika je silnější, než zákony (ač si to asi většina lidí neuvědomuje). A odtud už se mohou odvíjet analýzy patologických jevů v naší společnosti. A od analýzy už můžeme přemýšlet, co s tím marasmem udělat. Mám dobrou zprávu - oproti jiným výdajům státu, na tuhle revoluci naše země finance má a lidi to nebude ekonomicky a sociálně tolik bolet. Mám špatnou zprávu - bude to trvat dlouho.