Americká i naše ústava nezakotvila ústavní žalobu proti prezidentovi jako prvek politického boje mimo demokratické volby, ale jako právní odpovědnost prezidenta, na rozdíl od panovníků v monarchii, za jednání proti existenci státu a jeho ústavnímu režimu, například když odevzdal osud státu československý prezident Emil Hácha do rukou Adolfa Hitlera 15. 3. 1939. Politická realita je však jiná a žaloby se podávají na prezidenty, protože část parlamentu s prezidentem nesouhlasí a přitom není schopna jej porazit ve volbách.
V dějinách Spojených států amerických byla první žaloba na prezidenta podána roku 1868 po krvavé občanské válce Severu proti Jihu. Prezident Abraham Lincoln si ve své státnické moudrosti ke konci války uvědomil, že vítězství ve válce je jedna věc, ale obnovení jednoty státu je věc druhá. Proto si pro druhé funkční období on, republikán se Severu, vybral roku 1864 jako svého viceprezidenta demokrata z Jihu Andrew Johnsona, který zůstal věrný Unii a odmítl oddělení jižních států. Tento symbol nové éry se však radikálně změnil v okamžiku, kdy byl Lincoln zavražděn a náhle se tento demokrat z Jihu stal prezidentem. Řada severních republikánů neunesla, že jim po vyhrané válce má vládnout člověk, kterého vnímali jako reprezentanta poražených. A rozhodli se jej odstranit. Nikoliv vraždou, ale soudem. A protože na něj nemohli skutečný delikt najít, zažalovali jej za averzi proti Kongresu.
Politická scéna byla plná nenávisti, kdy mnozí poslanci a senátoři v přítomnosti prezidenta Johnsona, kterého chápali jako Jižana, nosili zkrvavené košile na důkaz prolité krve své nebo svých synů ve válce proti Jihu. Odpůrci prezidenta si byli jisti jeho porážkou, protože rozhodujícím se stal hlas republikánského senátora za státu Kansas Edmunda Rosse, který byl zvolen poté, co jeho předchůdce, sympatizant prezidenta, v důsledku veřejné štvanice spáchal sebevraždu. K hlasování o vině došlo 16. května 1868. Ross nesouhlasil s prezidentem v politickém ani osobním životě. Přesto hlasoval pro prezidentovu nevinu. Bylo to rozhodující, jelikož k odsouzení chyběl jeden hlas.
Ross odmítl chápat žalobu na prezidenta jako pokračování politického boje. Uvědomil si, že Johnson byl zvolen z vůle voličů a že prezident rozhodoval v rámci ústavních pravomocí, byť se Kongresu nelíbilo, jak rozhodoval. Proto jiný významný americký prezident John Fitzgerald Kennedy zařadil Rosseho do své knihy Profily odvahy mezi 7 osobností, jež svými činy pomohly americké demokracii.
Podle americké ústavy podává žalobu Sněmovna reprezentantů a soudí Senát za předsednictví předsedy Nejvyššího soudu. Pro odsouzení je nutná dvoutřetinová většina senátorů. Tato přísnější většina nutná v Senátu je zábranou proti tomu, aby prošla žaloba Sněmovny reprezentantů, jež rozhoduje nadpoloviční většinou, která nemá právní důvody, ale je jen politikařením.
Proto lze ocenit i to, že ústavní novela u nás v roce 2012 stanovila, že k žalobě na prezidenta je nutný souhlas obou komor Parlamentu. Poslanecká sněmovny se roku 2019 projevila jako demokratická pojistka, když odmítla žalobu Senátu na prezidenta Miloše Zemana, která byla příkladem toho, že je podávána z důvodu politické nenávisti k prezidentovi, nikoliv z důvodů právních.
Novodobým příkladem sesazení prezidenta v Evropě je sesazení prezidenta Litvy Rolandase Paksase litevským Sněmem v roce 2004. Ovšem jeho následné zvolení za poslance Evropského parlamentu dokazuje, že měl u voličů nadále silnou podporu. Spornost pokusů sesadit prezidenta dokazuje Rumunsko, kdy byl podán parlamentem dvakrát v roce 2007 a 2012 návrh na odvolání prezidenta Traiana Basesca, ale vždy byl v lidovém hlasování zamítnut. Proto slovenská i rakouská ústava, které umožňují odvolat prezidenta lidem na návrh parlamentu, stanoví, že v případě nepřijetí návrhu lidem, se parlament rozpustí. To je účinná pojistka proti zneužívání ústavní žaloby na prezidenta parlamentními stranami k politickému boji s ním, když jej nemohou porazit ve volbách.
