Kniha, která právě vychází v nakladatelství Monument.
Na Slovensku mám dlouholeté pracovní i akademické a přátelské vazby, které mimo jiné vyústily i ve vydání a recenzi této knihy. V případě příznivých ohlasů jsem připraven knihu více doplnit o poznatky z české strany a mých vědomostí, samozřejmě neopomenu zdůraznit nepříznivý důsledek pro JZD AK Slušovice.
Zánik společného československého státu a následně vznik dvou nových suverénních nástupnických republik, a to i nyní, téměř 27 let od osudového okamžiku rozchodu, právem přitahuje pozornost jak pro profesionály, tak pro veřejnost. Lidský zájem znát odpovědi na otázky, proč a z jakých důvodů došlo po 74 letech rozdělení Československa – společného státu Čechů a Slováků, pramení z kvality česko-slovenských vztahů, což je specifická kategorie. Jejich vzájemné vztahy byly vždy silně ovlivněny a byly vzájemně závislé, se zvláštním důkazem podstatně větší soudržnosti, než tyto národy měly k národům okolních států. Někdo se s rozdělením doposud nevyrovnal. I já mám problémy, že rozdělení proběhlo bez referenda, jednalo se již po několikáté „o nás, ale bez nás“.
Z právního hlediska je proces rozpadu Československa složitý. Původně se mělo za to, že rozpad společného státu bude možný až po schválení referenda. To si uvědomili i účastníci rozpadu, a proto se začali spoléhat na další právní postuláty. Dějiny Československa v prosinci 1992 definitivně dospěly k závěru. Na jedné straně je to již uzavřená epocha, ale na druhé straně to změnilo a ovlivnilo obyvatele České republiky a Slovenské republiky a má to i širší mezinárodní význam.
Historické události jsou jedinečné a zároveň neměnné. Jsou spuštěny a podléhají vzájemně propojeným jevům. Znalost historie jeho národa, jeho vzestupů, ale i pádů nám pomáhá pochopit širší kontext jeho vývoje, umožňuje vyhnout se chybám a chybám předchozích generací a v neposlední řadě pomáhá najít možnosti dalšího rozvoje.
Historie soužití Čechů a Slováků začala už dávno. Tyto dva slovanské národy udržovaly úzké kontakty od počátku své existence v oblasti střední Evropy. Určitá období jejich historického vývoje samozřejmě objektivně ovlivnila charakter a intenzitu vztahů. I když i minulost ukázala, že vzájemná spolupráce těchto národů pomohla oběma zájmům. Důkazem toho je také období úsilí o vznik samostatné československé státnosti v podobě Československé republiky, ale ještě více je potvrzeno obdobím druhé světové války a společným bojem obou národů o jejich národní a sociální nezávislost.
Dá se říci, že celá historie Československa byla naplněna bojem za jeho existenci. Společný stát zachránil Slovensko před vlivem Maďarska, v České republice zase zabránil germanizaci. Československo potvrdilo národní vědomí Čechů, vytvořené z dob národního obrození, a vedlo k národním uvědomění Slováků, přičemž oba národy se učily principy demokracie.
První Československá republika trvala dvacet let, druhá jen 6 měsíců a pak Československo oficiálně na šest válečných let zmizelo z oficiální mapy světa.
Po třech letech svobody začala komunistická diktatura, která trvala 41 let. První tři roky po návratu svobody a zavedení reálných demokratických principů byly ovlivněny stále více horečnatými diskusemi o česko-slovenské budoucnosti a později o rozpadu státu.
I když je to nevratný fakt, že 31. 12.1992 Československá republika zmizela z mapy světa, je sporné, zda jí mohla zabránit určitá forma česko-slovenského kompromisu. V první řadě je zde otázka vztahu obyvatelstva k myšlence odtržení a vzniku nového státu. Nezávislost obou republik se skutečně stala proti vůli většiny obyvatelstva, zatímco paradoxně na konci roku 1992 byly snahy rozdělit spíše na české než slovenské straně.
I když se obě republiky dokázaly vzájemně dohodnout v oblasti rozdělení majetku společného státu, je třeba říct, že některé majetkové případy dělení nebyly řízeny podle zvoleného klíče 2:1 v přibližném poměru počtu obyvatel jednotlivých zemí.
Vzhledem k tomu, že Československá republika přestala existovat – jeho rozdělením žádný z nově vznikajících států – ani Česká republika, ani Slovenská republika – nebyl totožný s původním mezinárodním právním subjektem – České a Slovenské Federativní republiky, oba nástupnické státy musely ve většině případů znovu požádat o členství v různých mezinárodních organizacích. Žádosti byly v drtivé většině velmi brzy vyřízeny.
Lze také dojít k závěru, že rozdělení Čechů a Slováků před téměř 27 lety může být příkladem pro další národy a země ve světě.
Klíčovými prvky procesu zániku Česko-slovenské federace byly po volbách v roce 1992 Občanská demokratická strana (ODS) a Hnutí pro demokratické Slovensko (HZDS). Tyto strany improvizovaly, chovaly se neprofesionálně tím, že rozhodovaly o konkrétních otázkách státní a ekonomické správy a byly netrpělivé s hledáním bipartijního kompromisu. Když strany zjistily, že žádná z nich není schopna plně prosadit své postoje, dohodly se na postupném zániku federace.
České a slovenské politické elity nesou společně odpovědnost za to, že nebyly schopny dosáhnout konsensu o uspořádání státního práva obou národů, a nedaly tak šanci umožnit další existenci společného státu.
I když zánik Československa považujeme za ztrátu pro oba národy, hodnotíme, že k rozpadu došlo civilizovaným způsobem, bez násilí a většina vzniklých problémů byla vyřešena společným konsensem. Pokud jde o právní aspekty zrušení, státní dědictví nástupnických států bylo schváleno podle mezinárodního práva v souladu s Vídeňskými úmluvami z let 1969, 1978 a 1983. A hlavně Vídeňskou úmluvu o smluvním právu Tato smlouva se vztahuje na smlouvy uzavřené mezi státy, a to písemnou formou.
Oběma republikám se podařilo dosáhnout dohody o rozdělení společného majetku – jejím legislativním základem byl Ústavní zákon číslo 541/1992 Sb. o odboru majetku České a Slovenské federativní republiky, který byl schválen 13. listopadu 1992. Dne 25. listopadu 1992 federální shromáždění schválilo Ústavní zákon o zániku České a Slovenské federativní republiky (zákon číslo 542/1992 Sb.).
Bez ohledu na správnost rozdělení se všemi jeho důsledky je důležité, aby se oba nástupnické státy mohly úspěšně připojit k mezinárodnímu společenství. V dnešní době státy aktivně spolupracují a mají nadstandardní vztahy. Můžeme dokonce potvrdit, že jsou na vyšší úrovni, jak tomu bylo v období společného státu. I když nemáme žádné společné instituce, vztahy jsou spontánnější.
Rozdělení Československé republiky na Českou republiku a Slovenskou republiku před více než dvaceti sedmi lety, se ukázalo jako důležitý krok směrem ke šťastnější společné budoucnosti a také dobrý příklad pro další části Evropy, která je bohatá na kulturu a identitu. Místo obviňování a agrese oba národy otevřely možnost nového začátku v Evropské unii společným vstupem nástupnických zemí dne 1. 5. 2004.
zájemce o knihu na: https://knihy.bazos.cz/inzerat/116652767/slovensko-ceske-vztahy-a-proces-rozdelenia-cesko-slovenska.php
Další info o knize na: http://www.motelgolf.cz/2020/02/26/recenze-nove-knihy/
V Slušovicích únor 2020
Doc. JUDr. Ing. Karel Nedbálek, PhD., MBA
