Ministerstvo zdravotnictví (MZČR) připravuje novelu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, která zahrnuje mimo jiné i zakotvení definice pojmu „pacientská organizace“ do právního řádu. A tady nastává problém v konkrétním pojetí zákona, které definuje pacientskou organizaci jen jako spolek, a tedy žádná jiná právní forma není přípustná. Bude-li novela schválena v navrhovaném znění, nebudou mít ústavy a obecně prospěšné společnosti (o.p.s.) statut pacientské organizace a přijdou o veškerá práva s tím spojená.

Jedná se především o odříznutí od dotací MZČR, o možnost mít své zástupce v orgánech, pracovních skupinách a v pacientské radě. Dále o odstranění z databáze organizací pro zdravotně postižené občany. Organizace, které ztratí statut pacientské organizace, by přišly o informační kanály MZČR, možnosti vzdělávání atd.

Pro MZČR není ani o.p.s. ani ústav pacientskou organizací, protože nemají členskou základnu. Argumentují tím, že ve spolku je vedení organizace volené členskou základnou a představitelé spolku mají od členů mandát k jejich zastupování.  Ano, teoreticky to tak je. Jaká je ale praxe?!

Většina spolků vzniká tak, že ho někdo, často jen 3 lidé, založí a začnou fungovat. Někdy je to samozřejmě více lidí, ale existuje mnoho spolků, které mají opravdu jen velmi málo řádných členů s rozhodovacími pravomocemi. Mnoho spolků poskytuje své služby zcela běžně i nečlenům a podstata spolkové činnosti není vůbec naplněna. Odvolávání se na demokratické volby v rámci takového spolku je pak naprosto nesmyslné.

Ale ano, jsou i spolky s rozsáhlou členskou základnou, kde se skutečně na valné hromadě, či členské schůzi volí vedení spolků a členové vedení se pak můžou zaštiťovat mandátem svých členů. Ale jak takové volby mnohdy probíhají? Doporučila bych zástupcům MZČR, kteří tak vehementně prosazují akceptovat jako pacientské organizace pouze spolky, aby některé ty valné hromady navštívili a případně si s těmi lidmi promluvili. Pak zjistí, že v celé řadě organizací se valná hromada vůbec nesejde, popř. členové zvolí toho, kdo je jim navržen, aniž by se tím, kdo to je a jak bude hájit jejich zájmy, vůbec zabývali. V mnoha případech jde jen a jen o formalitu. Většina členů se sdružuje v těchto spolcích proto, že potřebuje pomoc a podporu, a je jim úplně jedno, kdo jim ji poskytne a jakým způsobem se dostal do té, či oné funkce. A už vůbec je nezajímá nějaká zpráva o činnosti, o hospodaření, rozpočet a další finanční či administrativní záležitosti. Na valné hromadě poslušně zvedají ruce nebo hází lístečky do urny a těší se, až bude po všem, protože spěchají domů. Jakákoliv námitka, či dotaz zpravidla vyvolá v ostatních nevoli, protože dotyčný zdržuje.

Smutnou kapitolou spolků pak bývá i to, že jsou někteří potřební do členství ve spolku, mírně řečeno, natlačeni tím, že poskytnutí pomoci je členstvím podmíněno.

Jistě, není to pravidlo a je i mnoho spolků, které fungují podle představ MZČR. Problém je ale v tom, že to nikdo nebude rozlišovat. Návrh novely totiž připouští, že v žádosti o zařazení do seznamu pacientských organizací bude počet a struktura členů „dokládána“ pouze čestným prohlášením.

A jak to tedy bude? Jste spolek a vašimi členy jsou převážně zdravotně postižení, pak jste pacientská organizace se všemi právy a možnostmi, které MZČR takovým organizacím poskytuje.  Jste ústav, či o.p.s. a pomáháte zdravotně postiženým lidem a jejich rodinám, hájíte jejich zájmy a respektujete jejich potřeby a názory, pak nejste pacientskou organizací a pro MZČR neexistujete.  Má to logiku? Nemá!