Schválením finančních náhrad vznikají státu od roku 2013 roční náklady ve výši cca 2 mld. Kč bez započtení inflace. Tedy povinný, mandatorní výdaj stejného charakteru, kterým se vyznačují podpory v nezaměstnanosti nebo starobní důchody. Stát tyto výdaje jednoduše musí uhradit. Blokovat majetkové narovnání z tohoto důvodu by bylo stejně paradoxní, jako kdyby stoupl počet důchodců nebo nezaměstnaných a Věci veřejné by požadovaly zablokování vyplácení podpor a důchodů do doby, než přesně určíme, kde se na ně vezme. Poctivá odpověď je jednoduchá – ze státního rozpočtu.

Ten obsahuje mnoho tisíc položek a značná část z nich má mandatorní charakter. Nelze říci, že pokud se jedna položka zvýší nebo přibude, pak se v množství tisíců změn dalších položek druhá konkrétní položka sníží nebo zcela zruší. Až se bude projednávat návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2013, resp. stanovovat limity jednotlivých kapitol, pak se vezmou v úvahu všechny mandatorní výdaje, které se musí vyplatit. Po zohlednění fiskálního cíle, výdajových rámců a predikce příjmů se rozepíší limity výdajů konkrétních resortů. Není však možné spojit změnu jedné položky se změnou jiné konkrétní položky, když se jich mění několik tisíc.

Jinými slovy, není pravda, že by ministr financí Miroslav Kalousek nechtěl nebo neuměl vysvětlit zdroj pro finanční náhradu. Zástupci Věcí veřejných prostě jen zatím neporozuměli principům rozpočtového procesu. Pokud chtějí spořit především v provozních nákladech úřadů, lze to uvítat. Sledujme tedy, jak si zvláště jejich ministři v tomto bodě povedou a zda půjdou příkladem. Závěrem připomeňme, že ušetřit dvě miliardy ve státním rozpočtu představuje stejně „obtížný“ úkol, jako ušetřit 38 Kč z dvacetitisícového čistého platu.

Helena Langšádlová, místopředsedkyně Rozpočtového výboru PS PČR