Ano – trh práce se zdá být dnes přesycen nikoli manuálními pracovníky (což by se dalo pochopit), ale graduovanými, inteligentními, intelektuálními studenty, kteří dokáží brilantně diskutovat, psát eseje, znají právo, ekonomiku, sociální vědy… Jenže pro ně není místo. Trh práce na manažerských pozicích, kam by přirozeně zapadli, je omezený a také přeplněný předchozími generacemi Yuppíes.

Euroamerická civilizace si zkrátka vychovala a vzdělala specifický typ nepoužitelného intelektuála, nejčastěji specialisty na politiku, sociologii a humanismus. V 90.letech se říkalo, že tu máme přebytek absolventů obchodních akademií, dnes je to přebytek vysokoškolsky zapálených ideokratů.

Je vcelku přirozené, že mladý člověk tíhne k ideálům, které mu liberálně-levicový akademismus dnes bohatě nabízí. Nestuduje už „mrtvé klasiky“, ale postfaktickou mechaniku rovnoprávnosti. Nic proti klasikům nebo utopiím, pro praxi společnosti je ale vcelku jedno, z jakého druhu scholastiky má absolvent zkoušky. Je pro ni tak či onak k ničemu, je v praxi  nepoužitelný.

Zatímco ale  studenti méně praktických věd se mohou utěšovat, že koneckonců studují „jen svůj koníček“, tady bývá nezanedbatelný pocit velké důležitosti toho, co studují.

Geograf, lingvista, anatom, ekonom, programátor nebo právník má vcelku jasnou představu o významu a upotřebitelnosti své profese. Vidí to kolem sebe, může si to ověřit během studijní praxe, co chvíli se setkává se stárnoucími „praktiky“, kteří jsou mu přirozenými vzory a arbitry. Ví, kam patří. Dějiny studovaných předmětů mu samy ukazují význam jeho profese v civilizačním postupu stoletími.

Mnohé nové obory ale z tohoto hlediska jaksi „trčí ve vzduchu“. Často je vedou doktorandi nepříliš věkově vzdálení od těch, co je teprve studují. Také možnost ověřit si praktickou upotřebitelnost je minimální. Stáže v neziskových organizacích, případně v politických institucích a orgánech, jim ukazuje možné uplatnění obvykle jen jako aktéry nekonečného diskusního klubu.

Nejhorší zklamání ale nastává – a tím se vracím k reportáži na začátku – když se pokusí přeměnit svou kompetenci v nějakou jinou profesi. Na skutečném trhu práce, kde se pohybují cyničtí personalisté a „ejčáristé“, kteří vybírají mezi stovkou nabídek jediného uchazeče, není prostor pro diskuse a prokázání své elitní mezioborové specializace. Jsou proto nejprve zaskočeni, pak znechuceni a nakonec deprimováni tím, že o jejich poctivě vydřené znalosti a kompetence nikdo nestojí. Společnost jim dala možnost studovat, ale nenabízí jim žádné praktické uplatnění (vyjma doktorandských programů a pokračování v pedagogické výuce).

Mnohaleté studium jim ale většinou sebralo příliš mnoho času a sil, aby se nyní rozhodli, že vystudují něco jiného. Zjišťují, že jejich vzdělání jim neumožňuje pořádně dělat ani příbuzné obory – protože žádné příbuzné obory pro ně neexistují. A nemají ani pokoru někdejších absolventů filosofie, kteří věděli, že se nejspíš nikdy nebudou živit filosofií, ale jako učitelé, překladatelé nebo nakladatelští redaktoři a své milované antické filosofy budou studovat trpělivě po večerech.

Jsou totiž nejenom velmi inteligentní, ale navíc náplní jejich studia jsou revoluční přístupy a programy. Nejsou připraveni sbírat  a uchovávat drobty poznání, chtějí měnit, zasahovat, přesvědčovat a převychovávat své okolí.

Jsou tudíž i společensky velmi rizikovou sociální skupinou, kterou neuchlácholí dokonce ani dotační programy, protože jim nejde jen o to získat zaměstnání, ale získat takové zaměstnání, které jim umožňuje ve jménu svých získaných kompetencí řídit, rozhodovat, vládnout.

Když potom zjistí, že pro ně místa nejsou a většina společnosti dělá něco úplně jiného, je musí frustrovat. Mohou se nyní odvolávat na pandemii, omezené nábory, zavřené služby, ale ne navždy. Přebytek netrpělivých ideokratů bude spíše růst a to bude mít vliv i na jejich revolučnost.

Otázkou je, co se proto stane spíše – jestli příliš velké množství neumístěných absolventů na trhu způsobí přirozenou autoselekci, kdy se tyto nepraktické studijní programy ukáží jako méně zajímavé pro nové zájemce – nebo zda bude počet jejich absolventů dostatečný na to, aby dokázali silou sami prosadit, aby je společnost vzala vážně a postarala se o ně.

Ať už je potřebuje nebo ne.