pokládám si na začátek dvě otázky. Jak může kdokoliv soudný a odpovědný dát této vládě důvěru. A jak může někdo držet dál u moci tuto partu nebo spíš partaj, která je přehlídkou nedostatku kompetencí a přemíry chaosu?

Argument, že je pár měsíců do voleb a nemá to smysl, neberu. Smysl to má vždy a každý další den s touto vládou je zmařeným dnem. Zmařeným dnem pro tuto zemi, pro všechny její obyvatele, pro budoucí generace. Vyjádření nedůvěry není totiž jen jakási floskule, pod níž si běžný občan nedokáže nic představit. Je to o tom, zda naši občané prostřednictvím nás poslanců stále věří, že vláda dokáže spravovat tento stát, zda vládě věříme, dokáže spravovat tento stát. To není nic nedůležitého nebo něco, co by se mělo snižovat. Právě naopak. Je to důkaz, zda má vůbec právo tato vláda existovat.

Důvodů, proč by se vláda měla konečně kormidla moci pustit, je bezpočet. Některé už zazněly a některé další jistě zazní. Stačí jen namátkou: Tragikomedie na Ministerstvu zdravotnictví, kauza Vrbětice a především zbytečné zadlužování státu, které odneseme my a zejména naše děti. Zapadnout by ani nemělo, že to byla právě tato vláda, která přivedla k moci komunisty. Stranu, která je přímým pokračovatelem strůjců bývalého totalitního režimu v naší zemi, za níž stojí mrtví, zavraždění a okradení lidé. Proč to říkám a proč to zmiňuji právě teď? Protože je to právě 71 let od chvíle, kdy se stal jeden z mnoha krutých komunistických zločinů a ze kterého mě osobně jako bývalého sportovce mrazí. Před 71 lety došlo k pozatýkání hokejových reprezentantů a jejich následnému odsouzení ve vykonstruovaných procesech. Obžalováni byli z připravované emigrace a vlastizrady. Jen vinou komunistů přišel náš stát o skvělé sportovce a sportovní výkony, které by se zapsaly do historie. Jen jejich vinou strávili tito hokejisté svá nejlepší léta v komunistických lágrech, kde jeden z nich, brankář Bohumil Modrý zahynul. A my jsme dnes po 71 letech od této události nuceni poslouchat zdejší tanečky zdejších rudých soudruhů, jestli vysloví, jestli se schovají pod lavici, nebo pod koberec, nebo jestli mají rýmu, nebo jestli je náhodou nepřesvědčí tu Babiš, tu Faltýnek, tu v noci, tu ráno. Jak by řekl básník: smutno je mi v této zemi.

Ale zpátky ke konkrétním věcem. Jedním z tisíců důvodů, proč by měla tato vláda odejít, je i to, co se dělo v Národní sportovní agentuře. Ne včera, ne před měsícem, ne na začátku roku, ale prakticky už od jejího zřízení. Národní sportovní agentura není totiž jen nějaký úřad, ale je to nejvyšší sportovní autorita řešící jednu z důležitých oblastí našeho života. Máme tu profesionální sportovce, sportovce vrcholové, ještě více těch amatérských, neboli nadšenců a v neposlední řadě děti a mládež. Obrovskou masu lidí, pro které sport není jen jakési honění se za míčem, ale životní styl, plnohodnotná součást jejich života, životní krédo a pro mnohé i obživa. Vláda však během koronavirové krize naprosto zanedbala důraz na jejich pohybové vyžití. Člověk asi nemusí mít pedagogické vzdělání, aby pochopil, že při on-line výuce to s tělocvikem nejde samo.

A Národní sportovní agentura? Jistě, ta za tělocvik nemůže, to je v gesci vlády a Ministerstva školství. Ani v agentuře se ale zrovna nepředvedli. Respektive předvedli, ale jiným způsobem. Nedávno jsme se s úžasem dozvěděli výsledky kontroly, resp. auditu hospodaření v agentuře. Neprůhledné a nejspíš i předražené nákupy, neexistující či naopak zdvojené smlouvy, anebo ty slavné prezentace se ... (nesroz.) 12 tisíc korun za stránku. Řada špeků, nad kterými zůstává rozum stát.

Já jsem si vážil Milana Hniličky jako skvělého hokejového brankáře a dával jsem mu šanci i v této nelehké roli, tedy při vybudování nového úřadu, jakkoliv byl z jiného politického tábora. Už zpočátku, kdy se teprve novelizoval zákon o podpoře sportu, jsem ale také upozorňoval na rizika, která byla a budou s vytvořením agentury spojena. Upozorňoval jsem na nešťastné nastavení a příliš vágní postavení struktury nového úřadu. Pro řadu z nich jsem podal i v legislativním procesu pozměňovací návrhy. Snažil jsem se prosadit mnohem konkrétnější vymezení povinností a práv předsedy agentury, stejně jako jeho místopředsedů. Upozorňoval jsem na zcela nedostatečnou kontrolu Parlamentem a kolektivní řízení, včetně onoho dozoru. Marně.

Reakcí bylo označení mých projevů za projev Fidela Castra a ze strany vládních poslanců bylo odmítáno a někdy dokonce byl i posměch, trestuhodně, povýšenecky, jak se nyní ukazuje.

V průběhu roku, kdy agentura začala fungovat, jsem kritizoval proces delimitace pracovníků. Milana Hniličku jsem varoval před manažerskými rozhodnutími týkajícími se jeho místopředsedů. Na kulatých stolech Senátu jsem zdůrazňoval, že agentura nemá potřebnou štábní kulturu ani potřebné předpisy. Vše marné a hluché. A pak stačilo jen přihlížet následkům. Výzvy, které byly slibovány již v srpnu, byly průběžně zveřejňovány až na podzim, některé dokonce až v prosinci. Jejich parametry rozhodně neodpovídaly svým zaměřením. Opětovně si neodpustím, jak amatérsky byly koncipovány výzvy pro sportovce s handicapem. Na pana premiéra jsem zde několikrát interpeloval, s jakou blamáží se potýká celé financování sportu v České republice. Na konci roku nová rána, agentura ve svém diletanství nebyla schopna ani administrovat žádosti a najala si na to externí firmu. Postup tak strašně nelogický, že žlučí musel hýbat každému, kdo se někdy potýkal s hospodařením sportovního klubu, kde se obrací každá koruna.

Nové dění začátkem roku, ve kterém Milan Hnilička obrážel jakési pochybné mejdany, už byla opravdu jen tečka tragického příběhu. Celý účet za toto pochybení dělá podle předběžných odhadů, které se objevily v médiích, zhruba 10 milionů Kč. Jistě pro vládu, zadlužující tuto zemi v řádu stovek miliard, to může být malichernost. Pro mě ale ne, vždyť z toho mohly žít malé kluby několik let.

Mohl bych mít tedy pocit zadostiučinění. Nic takového ale necítím, protože utrpěl sport, utrpěla jeho pověst, jeho přítomnost a bohužel asi i jeho budoucnost. Je dobře, že v agentuře došlo k výměně, ale pokud se nezmění systém jejího fungování a dohledu, nemůže to stačit. Pokud se znovu neotevře zákon o podpoře sportu, bude situace vágní jako je doteď. Místo toho, aby Národní sportovní agentura rýsovala směry moderního řízení sportu, utápěla a utápí se v základních věcech. Je těžkopádná, plnící funkce hlavně ohřívače sportovních dotací svazům. My přitom potřebujeme něco jiného, především aby fungoval funkční systém financování sportu a byla naplňována sportovní koncepce.

Za to vše je odpovědný premiér. To je šéf, to je kapitán družstva, ten nese odpovědnost. A ten ji musí také vyvodit. Tím se vracím k účelu této schůze a k hlavnímu tématu mého projevu. Chaos, který vláda rozesela všude kolem včetně zmiňované oblasti sportu, je už daleko za hranicí toho, co můžeme tolerovat. Je už daleko za hranicí toho, nad čím můžeme zavírat oči, nadávat nebo hulákat. Co se mě týká, reakce musí být jednoznačná. Žádné zbabělé lavírování, licitování, odcházení ze sálu. Je třeba říci tady téhle vládě ne, a já tak učiním. Této vládě nedůvěřuji.

Děkuji za pozornost.