Právě zde se otevírá jedna z nejvíce podceňovaných oblastí současné české právní praxe – sugestibilita dětské paměti, loajalitní konflikt dítěte a možnost dlouhodobého psychologického ovlivňování jedním z rodičů. Přestože se jedná o témata dlouhodobě zkoumaná světovou psychologií, v české soudní a správní praxi bývají často upozaděna nebo redukována na jednoduchou větu: „Dítě to tak chce.“
Takový přístup však může být nejen odborně chybný, ale v krajních případech i nebezpečný.
Dětská paměť totiž nefunguje jako videokamera. Nezaznamenává realitu objektivně a neměnně. Moderní výzkumy opakovaně potvrzují, že dětské vzpomínky jsou výrazně citlivější na vnější vlivy než vzpomínky dospělých. Dítě si události nepamatuje pouze podle toho, co zažilo, ale také podle toho, jak o nich následně hovořilo, jak mu byly interpretovány a jaké emoce byly s těmito vzpomínkami spojeny.
Jestliže dítě opakovaně slyší, že druhý rodič je nebezpečný, nezodpovědný, zlý nebo že jej nemá rád, nemusí těmto tvrzením zpočátku věřit. Pokud se však podobná sdělení opakují týdny, měsíce nebo roky, začnou se stávat součástí jeho psychické reality. Dítě si postupně vytváří obraz světa, který nemusí odpovídat skutečnosti, ale odpovídá prostředí, ve kterém žije.
Největším omylem bývá představa, že manipulace musí být vždy vědomá a agresivní. Ve skutečnosti bývá často nenápadná. Může mít podobu opakovaných poznámek, ironických komentářů, povzdechů, neverbálních reakcí nebo jednostranného výkladu minulých událostí. Dítě nemusí být přímo instruováno, co má říkat. Stačí, že velmi dobře ví, jaká odpověď potěší pečujícího rodiče a jaká naopak vyvolá nespokojenost.
Právě zde vstupuje do hry fenomén známý jako loajalitní konflikt.
Loajalitní konflikt vzniká tehdy, když dítě miluje oba rodiče, ale současně má pocit, že musí stát na straně jednoho z nich. V konfliktních rozvodech nebo opatrovnických sporech je tento jev mimořádně častý. Dítě se ocitá mezi dvěma světy, které spolu bojují. Protože však není schopno konflikt vyřešit, začne hledat způsob, jak přežít.
Psychologové již desítky let upozorňují, že dítě si v takové situaci často vybírá rodiče, na němž je existenčně nebo emocionálně více závislé. Ne proto, že by druhého rodiče skutečně odmítalo, ale proto, že si podvědomě vytváří strategii psychického přežití. Postupně může začít přebírat názory, postoje a emoce dominantního rodiče. Po určité době již ani samo nedokáže rozlišit, které postoje jsou jeho vlastní a které převzalo od dospělých.
Právě proto moderní psychologie důsledně rozlišuje mezi názorem dítěte a původem tohoto názoru.
Zatímco české soudy, OSPOD a další instituce často zdůrazňují potřebu „naslouchat dítěti“, mnohem méně pozornosti věnují otázce, jak daný názor vznikl. V soudních rozhodnutích lze opakovaně nalézt rozsáhlé citace toho, co dítě řeklo, avšak mnohem méně prostoru bývá věnováno odbornému zkoumání, zda jde o autentický postoj nebo o důsledek dlouhodobého působení okolí.
Tento problém je o to závažnější, že dítě zpravidla nevystupuje jako vědomý manipulátor. Nejde o lež v běžném slova smyslu. Dítě často skutečně věří tomu, co říká. Právě proto je nebezpečné považovat jeho výpověď za automatický důkaz reality.
V řadě případů se soudy a správní orgány spokojí s konstatováním, že dítě odmítá jednoho rodiče. Mnohem méně často však zkoumají, proč jej odmítá. Je rozdíl mezi dítětem, které rodiče odmítá na základě vlastních negativních zkušeností, a dítětem, které převzalo negativní obraz druhého rodiče od svého okolí. Tento rozdíl je přitom pro spravedlivé rozhodnutí naprosto zásadní.
Zarážející je, že přestože jsou otázky sugestibility dětské paměti a loajalitního konfliktu dlouhodobě předmětem odborného výzkumu, v české právní praxi bývá jejich význam často podceňován. OSPOD mnohdy vychází především z aktuálních vyjádření dítěte. Školy často pouze konstatují, co dítě říká. Policie se zaměřuje na obsah výpovědi. A soudy mnohdy přikládají velkou váhu samotnému výsledku rozhovoru s dítětem, aniž by dostatečně analyzovaly psychologické procesy, které k tomuto výsledku vedly.
To samozřejmě neznamená, že každé dítě je zmanipulované nebo že jeho názor nemá být respektován. Znamená to pouze, že samotný názor dítěte nesmí být jediným kritériem rozhodování. Každý odborník pracující s dítětem by měl zkoumat nejen obsah sdělení, ale také jeho kontext, stabilitu v čase, psychický stav dítěte, rodinné vztahy a možné vlivy okolí.
Právě proto by mělo být mnohem častěji využíváno znalecké zkoumání dětským psychologem nebo specialistou na rodinnou problematiku. Úkolem znalce není rozhodnout spor za soud. Jeho úkolem je posoudit, zda se u dítěte projevují známky loajalitního konfliktu, zda jsou patrné známky psychologického ovlivňování, zda dítě není vystaveno nepřiměřenému tlaku a zda jeho postoje odpovídají jeho věku a vývojové úrovni.
Pokud stát skutečně chce chránit nejlepší zájem dítěte, nestačí dítě vyslechnout. Je nutné mu porozumět. Nestačí zaznamenat jeho slova. Je nutné pochopit jejich původ. Nestačí respektovat jeho názor. Je nutné zjistit, zda jde skutečně o jeho názor.
Budoucnost českého rodinného soudnictví nebude stát na tom, kolikrát zopakujeme frázi o právu dítěte být slyšeno. Bude stát na schopnosti rozlišovat mezi hlasem dítěte a hlasem konfliktu, který skrze dítě promlouvá. Teprve tehdy bude možné říci, že dítě není pouze objektem řízení, ale skutečně chráněnou osobou, jejíž zájmy stojí nad zájmy dospělých.
Zdroje:
BAKER, A. J. L. 2005. Parent alienation strategies: A qualitative study of adults who experienced parental alienation as a child. American Journal of Forensic Psychology. 23(4), 41–63. Dostupné z odborné bibliografie parental alienation.
DROZD, L. M. a OLESEN, N. W. 2004. Is It Abuse, Alienation, and/or Estrangement? A Decision Tree. Journal of Child Custody. 1(3), 65–106.
EISEN, M. L., QIN, J., GOODMAN, G. S. a DAVIS, S. L. 2002. Memory and suggestibility in maltreated children: Age, stress arousal, dissociation, and psychopathology. Journal of Experimental Child Psychology. 83(3), 167–212.
ROVNÁ, J. 2022. Zavržení rodiče (Parental Alienation): současné poznatky, souvislosti a dopady. Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova
VAPOROVA, E. a kol. 2023. Children's suggestibility for neutral arbitrary actions in relation to cognitive abilities and parental factors. Frontiers in Psychology.
BAKALÁŘ, E. 2006. What motivates parents to indoctrinate their children with parental alienation syndrome? A perspective from the Czech Republic. In: GARDNER, R. A., SAUBER, S. R. a LORANDOS, D. (eds.). The International Handbook of Parental Alienation Syndrome: Conceptual, Clinical and Legal Considerations. Springfield: Charles C. Thomas, s. 302–309.
