Šetření během krize je bolestivá daň za nezadluženou budoucnost. Vládní reformy se nesmí dotknout pouze občanů a firem, ale i státní správy.

Redukci úřadů musí předcházet analýza jejich agend a následné rušení těch zbytných a zbytečných. Optimalizace duplicitních činností a finanční výhody plynoucí ze sloučení obslužných částí aparátů mohou být příslibem skutečného šetření v řadách eráru, ovšem nikoli v řádu miliard korun, ale v částkách o mnoho nul nižších.

Základních funkcí ministerstva životního prostředí jsou desítky, ne všechny jsou ale mediálně atraktivní a veřejnosti známé. Těmi viditelnými jsou ochrana vody, ovzduší, prevence před povodněmi nebo péče o přírodu v čele s národními parky. Důležitou činností ministerstva, která by měla zůstat nedotknutá při jakémkoli rozložení agendy mezi resorty, je EIA, posuzování vlivů na životní prostředí.

Možné riziko v případě sloučení úřadů vidím v narušení čerpání peněz z Operačního programu Životní prostředí, který moji předchůdci nezanechali v nejlepším stavu a který nyní funguje tak, jak má. 

Významným bodem jakýchkoliv změn je vždy personální zajištění nové instituce. Obecně by nemělo znamenat, ať už se jedná o jakýkoli úřad, že by jedno celé ministerstvo zůstalo na svém místě a zaměstnanci druhého by museli odejít. Po personálním auditu, který by zhodnotil jak počty zaměstnanců, tak odbornou úroveň pracovníků slučovaných úřadů, by měli pod novou střechou zůstat ti nejlepší. Jak všechny tyto spekulace dopadnou, uvidíme v příštích týdnech.