Na hřbitově v Buči procházím mezi nově zřízenými hroby. Odpočinek tu konečně našly oběti masakru, které nedávno exhumovali z hromadného hrobu, a vojáci, kteří město bránili. Zahlédnu dva členy delegace, jak se spolu začali modlit za zemřelé. To místo má v sobě velkou sílu.

Blíží se zima. Ukrajinci potřebují obnovit 30 tisíc bytových domů, 150 tisíc mostů a silnic, 160 škol a na 200 zdravotních zařízení. Rusko dodržuje jednotný postup: vojensky ničit civilní cíle, zaminovat, odpojit elektřinu, plyn, vodu a odříznout internet, aby občané neměli svobodný přístup k informacím. Špinavá voda nebo zničené nemocnice způsobí, že lidé musí odejít pryč, aby přežili.

Za týden začíná škola a ve třídě v Kyjevě namísto pětadvaceti dětí nastoupí jenom tři. Všechny ostatní jsou v exilu nebo odjely k příbuzným do bezpečí. Děti by neměly ztratit kontakt s rodnou zemí, s jazykem a výukou dějepisu nebo literatury a matematiky v ukrajinštině. Ta válka musí být jen závorka, kterou je třeba co nejrychleji uzavřít. A umožnit kamarádům ze třídy zase být spolu.

Později odpoledne jsme měli schůzky s ministrem energetiky, ministrem zahraničí a poradci prezidenta Zelenského. Pak jsme nastoupili do vlaku a jsme na cestě zpět domů. Od té doby probíráme, co jsme viděli, co jsme se dozvěděli a co můžeme udělat.

V posledních dnech byl na Ukrajině také polský prezident Duda nebo britský předseda vlády Johnson. Jsem za to rád. Jde tu o mimořádný výraz podpory. Osobní zkušenost k člověku navíc promlouvá víc než novinové titulky. Jinak ruskou agresi vidíme my, kteří jsme poskytli azyl uprchlíkům a přesvědčujeme ostatní, že Rusko musíme zastavit všemi prostředky, jinak například geograficky vzdálení Irové nebo Španělé. Je v zájmu nás všech, aby se západní politici mohli přímo na místě seznámit s tím, co Ukrajina, která čelí nebývale silné agresi, dnes potřebuje.