Tato slavná bitva byla poslední z italských válek za nezávislost, ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu. Otevřela tak cestu k dokončení sjednocení Itálie, takzvaného Risorgimenta, a vyhlášení Italského království v čele s Viktorem Emanuelem II. V roce 1861. Definitivně bylo sjednocení dokončeno v roce 1870 připojením Benátska a Papežského státu.

Dunant onoho roku 1859 navštívil francouzského císaře Napoleona III., který společně s Viktorem Emanuelem II. vedl bitvu u Solferina proti rakouské armádě. Dunant s císařem vyjednával o získání obchodních o povolení v Alžírsku. Nečekal však, že bude světem jatek, které se odehrály na bitevním poli. Během jednoho dne bylo zabito na šest tisíc vojáků, zraněno 25 tisíc. Nedostatečná nebo žádná péče o zraněné ho šokovala do té míry, že se ujal sám organizací a ošetřování zraněných.

Evropským politikům po této zkušenosti zaslal výzvu k založení mezinárodní organizace, která by se věnovala pomoci všem zraněným v příštích válkách a zároveň přípravě a edukaci personálu. A tak se také stalo a v Ženevě byl v roce 1863 založen Mezinárodní výbor červeného kříže. Své zážitky popsal Dunant také v knize Vzpomínky na Solferino.