Obecný cíl programu „oprav dům po babičce“ - rekonstruovat starší domy směrem k jejich vyšší energetické efektivnosti - je smysluplný. Nicméně, v tomto konkrétním případě jsme na to šli zase jednou “po našem”, tedy vycházejíce z dojmů a politických úvah, nikoliv z čísel a ekonomiky.

Štědrý program s rozpočtem 40 miliard, který ale cílí na pouhé 2 % českých domů - pomocí této velkorysé částky (i přes 50% nákladů) pokryje stát jen zhruba 40 000 rodinných domů. U nás je jich ale asi 2 miliony, z nichž většina vyžaduje energetickou efektivitu zlepšit. Vyvstává otázka „co ten zbytek?

Program navíc netestuje finanční situaci žadatele – je proto možné, že na ni dosáhnou i ti s vyššími příjmy namísto těch slabších, kteří jinak možnosti energetickou efektivitu zvýšit moc nemají. Neřeší ani to, zda jsou dotované domy skutečně dlouhodobě obývány a nebudou sloužit např. k rekreaci – to by znamenalo úplné minutí cíle, jelikož neobývané domy energetické úspory nezajistí. Jejich rekonstrukce přitom bude stát každého z nás 4 000 Kč. Odpověď na otázku, jestli je to společensky dobrý návrh, nechám na vás.

Efektivita programu s ohledem na cíl dekarbonizace je tak zjevně na vedlejší koleji. Jistě platí, že z rozpočtu EU dostaneme opravdu hodně peněz na snižování emisí, ale to neznamená, že je můžeme využívat málo efektivně. A to obzvlášť (i když nejen) v naší dnešní situaci, kdy musí být každá koruna (či euro) z veřejných financí vynaložena co nejefektivněji. To Dům po babičce podle mne nesplňuje. 

Jak z toho ven? Osobně bych doporučoval především rychle dopracovat Národní energetický a klimatický plán, který měla naše země EU v červnu předložit (došlo údajně k odložení termínu na podzim). Ten určí, jak a kde budeme emise do konce dekády snižovat (abychom pomohli splnit unijní cíle). V návaznosti na to musíme navrhnout efektivní programy, které, co nejnižší podporou státu, k těmto cílům zamíříme. Prostě musíme vědět, co si za peníze nás všech kupujeme a proč.