Vládě si dala církevní restituce jako svou prioritu. Samozřejmě jí nejde o víru, spravedlnost a už vůbec ne právo, protože církve svá vlastnická práva ani prokazovat nemusí. Zákon o církevních restitucích, jak byl schválen, je obrovský tunel a mnozí bojovníci za vrácení „ukradeného majetku“ hlavně bojují o svůj díl kořisti. Zaklínat se budou nápravou křivdy a morální povinností. Když už jsme u toho morálního rozměru, podívejme se taky na katolickou církev, která dostane drtivou většinu darovaných peněz.
Naši štědří politici se nám snaží církev a kněží vylíčit, jako ty hodné pány ve slušivých šatech, co kážou o morálce a pomáhají chudým a nemocným, což ale platí o jednotlivcích nebo některých řádech (navíc je efektivnější pomoci potřeným přímo), ale nikoliv o katolické církvi jako takové, kteréžto dějiny jsou poněkud ponuřejší.
Katolická církev se vždy tvářila, jako jediná mající pravdu a jakýkoliv odpor proti její „pravdě“ tvrdě trestala, mistr Jan Hus by tom mohl povídat. Stejně arogantně se chová i dnes, kdy chce získat nejen majetek ale i ohromnou sumu financí od státu, tedy nás daňových poplatníků. Údajně má na to právo. Jak ale katolická církev k majetku přišla?
Její majetek vznikal staletí. Z počátku šlo dary peklem vyděšených věřících, kteří si tak chtěli zajistit místo v Nebi. Postupem času, jak její moc sílila a touha po bohatství též, objevila účinnější metody, jak rychle přijít k majetku. Začali se prodávat odpustky. Takže kdokoliv dostatečně bohatý se mohl vykoupit z krádeže, znásilnění nebo vraždy. Nejefektivnější ale bylo osočit někoho z čarodějnictví nebo posedlosti ďáblem. Na mučidlech se přiznal každý. Ještě než bych dotyčný odsouzen, už se zabavoval majetek celého rodu. Hranice ještě nepřestala doutnat a církev už vesele užívala nově nabytého majetku.
Česká republika je sekulárním státem a tak naše právo existenci Boha nepřipouští. Pokud se na nabývání majetku podíváme z pohledu dnešního práva, byl získán na základě podvodu, vydírání, loupežné vraždy a dalšího jednání v rozporu s trestním řádem. Samozřejmě se argumentuje, že už je to dlouho a byla taková doba. To by se ale dalo říci i o padesátých letech, kdy byl majetek zabaven. Majetek ale vracíme nyní a podle práva současného a církev by měla doložit, že nenabyla svůj majetek v rozporu s právem ČR. Problém je, že podle přijatého zákona nemusí ani doložit, že majetek kdy vůbec vlastnila.
Ono hříchů církví je mnoho, např. kolaborace s nacisty (papež Pius XII), ale celé temné dějiny církve nejen katolické zde není prostor, to by bylo na velmi tlustou knihu. Jsou ale i aktuální problémy. Např. zneužívání dětí kněžími. Zpráva o takovém jednání chodí z celého světa a jedna aféra se nevyhnula ani papežovi, kdy měl krýt zneužívání asi dvou set dětí. Reakční katolická církev ale nepřipustí, že celibát, tedy potlačování základního pudu, může lidi deformovat. Nejen v tomto případě se stále drží středověkých dogmat.
Otázka je, zda má vůbec instituce jako je katolická církev v 21. století místo. Existenci jakési vyšší bytosti, tedy Boha, kategoricky nevylučuji, ale vzhledem k historii lidstva a i samotné roli katolické církve v ní, se jeví možný dohled milostivého a ochranářského boha jako velmi nepravděpodobný, nicméně každý má právo na svou víru, stejně jako já na své pochyby.
Vlastně jsem ho nenalezl ani v Bibli. Osobně jsem byl ze čtení Písma svatého dost zklamaný. Žárlivý Bůh tam tak pět knih vyhlazuje lidstvo, jen aby v něj věřili, neváhá ani poručit Abrahamovi obětovat syna Izáka, který by tak klidně učinil, kdyby se Hospodin nakonec nespokojil s beranem. Lot, aby ochránil anděly, nabídne davu k znásilnění své dvě dcery. A tihle jsou zde za klaďase. Kdo hledá nějakou moudrost nebo metafyziku, je zklamán. Dočká se jen vnucování slepé víry.
Ministr Kalousek se sice zaklíná křesťanskou vírou, ale vzhledem k jeho pověsti by ho věřící tipoval spíše na šelmu z knihy Zjevení svatého Jana. Zkrátka jak něco tak vehementně prosazuje náš současný ministr financí, je to samo o sobě podezřelé a to nemusí jít o 140 miliard korun, které ušetří na důchodcích, matkách na mateřské, nemocných, postižených a vůbec všech potřebných. Můžou doufat, že se o ně nějaký příkladný křesťan z katolické nebo jiné obdarované církve postará.
Jenže ty pozemky a peníze se stanou majetkem subjektu patřícímu Vatikánu, tedy cizího státu. Zpět už je nikdy nedostaneme. Jsou lidé, co se nezdráhají mluvit o porušování povinností při správě cizího majetku nebo dokonce vlastizradě a padla i řada trestních oznámení na členy vlády i kardinála Duku. Vzhledem k tomu, že ODS má justici (slova Kristýny Kočí se neustále potvrzují), nedá se předpokládat, že by ochráncům českého majetku dal soud za pravdu, protože se to k němu přes státní zastupitelství ani nedostane.
Způsob jak se čelní představitelé katolické církve nekřesťansky sápou po našich penězích nabízených vládou a útočí na nesouhlasící opozici, ukazuje, že provokativní billboardy sociální demokracie nejsou až tak nepochopenou nadsázkou, jako smutnou realitou. Je jejich chování vůbec v duchu učení Krista? Neměli by namísto siláckých prohlášení počkat, jaká bude vůle boží?
