můj příspěvek bude s poněkud méně praktické oblasti života, jako byl příspěvek paní Adély Šípové. Bude spíš, řekl bych, z oblasti takové politické či ekonomické filozofie. Ale považuji ho také za důležitý. Státní finance, jak všichni víme, jsou v krizi. Deficit státního rozpočtu se pohybuje v násobně vyšších částkách, než jsme byli kdy zvyklí. A státní dluh roste způsobem, který každého děsí, a to více než o 50 procent během 2 let. Ty příčiny současného stavu lze hledat nepochybně ve dvou bezprecedentních krizích. Pandemii, a na ni bezprostředně navazující energetickou krizi způsobenou ruskou válkou na Ukrajině.
Mám ale za to, že bychom si lhali, kdybychom současný stav sváděli jen na vnější faktory a události, které jsme my nemohli ovlivnit. Za tu hloubku ekonomické krize si také do značné míry v Česku můžeme sami. A na prvním místě jsou to politici, kteří kandidují ve volbách s programem změny, aby po svém zvolení namísto změny poměrů zajeli víceméně do stejných kolejí, ve kterých politika fungovala až doposud. Když dneska pohlédneme na českou ekonomiku musíme si nalít čistého vína. Já bych řekl toho nešumivého. A položit si řadu otázek. Především proč se naše země s následky krize vypořádává o poznání hůře než ostatní evropské země a naši srozumitelní sousedé? Česká republika dosahuje v řadě srovnání umístnění, která jsou znepokojivá a na něž nemůžeme být pyšní.
Za prvé úspory obyvatel kosila jedna z největších inflací v Evropské unii. V roce 2022 spotřebitelské ceny v České republice rostly pátým nejvyšším tempem v rámci celé Evropské unie.
Za druhé Češi si také připlatí za jídlo. Dle Eurostatu ceny potravin v Česku rostly v rámci Evropské unie nadprůměrně. A to rychleji než v Německu, Rakousku, Slovensku nebo Švédsku. Na českém trhu totiž není dostatečná konkurence v potravinářství, v drogistickém zboží, a to ani u výrobců, ani u prodejců, ale zejména ne u výrobců. Na tom trhu prodejců neprobíhá skutečná konkurence, čili nefunguje tržní mechanismus.
Za třetí podle údajů Eurostatu čeští občané platí jedny z nejdražších cen za elektrickou energii v Evropské unie. Cena elektřiny byla za první pololetí roku 2023 v rámci Evropské unie šestá nejvyšší. Byla o něco vyšší než v Německu a Rakousku. A Češi platili na elektřinu téměř dvakrát více než Slováci. A třikrát více než Poláci. Oproti září 2021 vzrostla cena elektřiny o více než 60 %.
Za čtvrté v loňském roce jsme dosáhli nejhlubšího meziročního propadu reálných mezd v OECD. Jednalo se o nejvýznamnější pokles reálných mezd v historii České republiky. Reálná průměrná mzda se nachází jen mírně nad úrovní prvního čtvrtletí roku 2017.
Příčiny, proč se naše země vypořádává s krizemi hůře než ostatní, jsou samozřejmě komplexní. Nestačí jen hledat ve výslednících působení ekonomických sil, ale souvisí také s kvalitou naší demokracie, státní správy a celkově kvalitou vládnutí. Některé z příčin vyplývají z chybných rozhodnutí v nedávné minulosti. Jiné mají kořeny v nastavení politicko-ekonomických vztahů s hlubší minulostí. Společně doplácíme na ty, i ony.
Protože politické reprezentace je po desetiletí nechtějí nebo nejsou schopny je řešit. A nebo jim to dokonce vyhovuje. Dříve, než se dostanu k dlouhodobým problémům naší ekonomiky, provázaným se stavem demokracie, neodpustím si připomenout jedno zcela fatální rozhodnutí, které zásadním způsobem přispělo k dnešnímu stavu dezintegrace státních financí. A proč jsme dnes kromě jiné nuceni zabývat se konsolidačním balíčkem. Jak jistě tušíte, tím rozhodnutím bylo tzv. zrušení superhrubé mzdy v roce 2020. Snížit daně bez krácení výdajů v době pandemické krize byl fiskální zločin. Uvážlivé snižování daní, avšak až po nalezení úspor v rozpočtu, je žádoucí krok směrem ke snížení zdanění práce. To, čeho jsme však byli svědky v roce 2020 si já dovolím nazvat orgiemi populismu, které nás dnes vedou na hranu propasti.
Všichni bychom samozřejmě chtěli nižší daně, aby lidem zůstalo v peněženkách co nejvíce peněz. Ovšem dělat tak zásadní daňovou změnu v nejisté covidové době bez toho, abychom tento výpadek více než 100 mld. Kč ročně nahradili, byl atentát na státní finance. Pokud někdo takto spravoval své osobní finance, označili bychom jej za nezodpovědného blázna. Dle dat navíc vyplývá, že zhruba 15 % lidí s nejnižšími příjmy ze zrušení superhrubé mzdy nemělo prospěch. Mlčel bych, kdybychom někteří z nás před tímto krokem stejně jako snad všichni ekonomové této země v roce 2020 nevarovali. A oceňuji všechny, kdo pro tuto změnu tehdy nehlasovali. Pozměňovacím návrhem jsme se s kolegy Plevným a Štěpánkem alespoň zoufale pokusili zabránit nejhoršímu a navrhli jsme změnu omezit na dva roky. Dnes, tři roky od fiskálního atentátu, mohla být inflace o něco menší a deficit o více než 100 mld. Kč ročně vyrovnanější.
V souvislosti s naší ekonomickou krizí a žalostnou zdatností naší ekonomiky chci ale nyní podrobněji hovořit o jiném vážném problému, který se skrývá někde pod pokličkou. Média se mu spíše vyhýbají a ekonomické komentáře, ale i my politici stejně tak. Možná proto, že si s ním nevíme rady a nebo také možná záměrně. Ve studii Credit Suisse Research Institute z roku 2021, která se zabývá distribucí majetku ve společnosti se dočteme, že ČR patří na špici zemí s největší nerovnoměrností rozdělení majetku z hlediska koncentrace na vrcholu majetkové distribuce. Před námi je jen Rusko, Turecko a s překvapením i Švédsko. Za námi se pak vyskytují USA a další země EU. V řeči čísel to znamená, že 1 % české populace vlastní 36 % veškerého majetku a asi jen 80 jedinců, tedy zhruba jedna tisícina nejbohatších Čechů, vlastní přibližně 16 % celkového majetku.
Chci upozornit, že čísla jsou určitým odhadem, protože přesná data neexistují. Ale přesto taková studie o něčem vypovídá. Ve srovnání s ostatními zeměmi z toho plyne, že velká část majetku v ČR je extrémně koncentrovaná v rukou úzké skupiny lidí. Otevřeme-li časopis Forbes, který každoročně sestavuje žebříček světových miliardářů, dozvíme se, že máme nejvíce miliardářů na předních příčkách ve srovnání se zeměmi střední Evropy. 11 nejbohatších Čechů vlastní majetek na úrovni 18 % českého HDP. Mezi 400 nejbohatšími lidmi světa je pět Čechů s celkově odhadovaným majetkem přes 6 mld. dolarů. Tak vysoko se nedostal žádný z miliardářů okolních bývalých komunistických států.
Je legitimní se ptát, zda nás mají takové úspěchy těšit. Mohlo by se totiž zdát, že čím více miliardářů, tím lepší ekonomický přínos pro naši zemi. Toto zdání platí až do chvíle, než otevřeme jinou studii. Tentokrát publikovanou v časopise The Economist v květnu tohoto roku. Ta přináší žebříček zemí podle míry zastoupení tzv. crony capitalism. Dovolte mi jen krátce, co je to vlastně ten crony capitalism. V českém překladu to znamená kumpánský nebo klientelistický kapitalismus. Je to situace, kdy jednotlivci nebo podniky jsou zvýhodňováni na základě úzkých vztahů s vládou. Může se jednat o lobbování za příznivé předpisy nebo zakázky a získávání dotací, grantů nebo daňových úlev. V důsledku toho kumpánští miliardáři získávají větší část plodů práce lidí, místo aby vytvářeli větší bohatství pro celou společnost. V některých extrémních případech mají někteří zvýhodnění vliv na tvorbu a uplatňování zákonů ovlivňujících podnikání a občané pak doplácí na nákup předražených výrobků, dodávaných zvýhodněnými společnostmi. Je asi všem zřejmé, že klientelistický kapitalismus se v různé míře vyskytuje v každé společnosti. Velké peníze prostě mají tendenci zasahovat do politiky a také politiku kazit. Ale jak si stojí ČR ve srovnání s ostatními zeměmi? Možná se budete divit, ale v letošním roce ji časopis The Economist zařadil na velmi nelichotivé místo, a to hned na druhé místo za Ruskem. To jsem si nevymyslel, to se tam dočtete. 15 % českého HDP představuje bohatství českých miliardářů těžících z klientelistických vazeb na stát. Jen pro představu, bohatství ruských na stát napojených miliardářů tvoří 19 % HDP. A u našich sousedů v Německu je to pouze 1 % HDP.
V poslední studii, kterou chci dnes citovat, je ekonomický model, jehož výsledky publikovali ekonomové Sutirtha Bagchi a Jan Švejnar v roce 2015. Aplikací ekonometrických metod na data o miliardářích zveřejněná v časopise Forbes dospěli k závěru, že bohatství miliardářů pocházející ze spojení s politickou scénou má výrazně negativní vliv na ekonomický růst. Bohatství miliardářů nepropojených s politikou má na chod ekonomiky prakticky nulový vliv. Navzdory tomu v Česku převládá dojem, že miliardáři mají pozitivní vliv na ekonomiku, protože jsou výjimeční lidé, kteří dokázali velké věci. Je to k věci. Měli bychom si však uvědomit, že z úspěchu progresivních miliardářů nemá ekonomika jako celek prakticky žádný prospěch, zatímco na úspěchy miliardářů, kteří tyjí ze státního, doplácíme všichni. Zvláště v krizové době. A dostáváme se do situace, kdy pár oligarchů bohatne, ale ekonomika se nerozvíjí a ztrácí schopnost adaptace na nové příležitosti. Pro občany se zvyšují ceny zboží a služeb v monopolizovaných sektorech, zatímco jejich kvalita se nezlepšuje, neboť na trhu není dostatek konkurence.
Úspěch a bohatství určitých firem v tzv. klientelistickém systému nevzniká vytvořenou přidanou hodnotou, ale díky vztahům miliardářů, oligarchů s politiky a úředníky. Důsledkem je omezení soutěže, rozrůstání oligopolů či monopolů a neschopnost státu rozvíjet dlouhodobé hospodářské strategie ve veřejném zájmu. Oligopoly a kartely ovládají klíčová odvětví, jako je potravinářství, energetika nebo telekomunikace. A udržují vysoké ceny zboží a služeb, čímž mj. přispívají k inflaci. Česko chudne, stát se zadlužuje nejrychleji v EU a životní úroveň jeho obyvatel přinejmenším stagnuje.
Dovolte mi, abych uvedl některé příklady. V sektoru energetiky ohrožují soukromé zájmy hráčů s vazbami na politiku základní principy energetické bezpečnosti, jako jsou dostupnost energií v přiměřeném množství, za dostupné ceny, bez nepřijatelného a nevratného vlivu na životní prostředí. Demonopolizace a demokratizace energetiky, které dnes nabízejí moderní technologie obnovitelných zdrojů, jsou dlouhodobě blokovány a negativní obraz o nich je pečlivě podporován závislými médii. Ve využívání obnovitelných zdrojů energie zaostáváme i za zeměmi, jako je Rumunsko nebo Polsko, před kterými jsme měli v úrovni rozvoje a výkonnosti ekonomiky doposud vždy náskok. Namísto toho stále slyšíme o prodlužování těžby uhlí, která vyhovuje českým uhlobaronům. Jiné skupiny prosazovaly také byznysmodely, které byly sice výhodné pro ně, ale posilovaly energetickou závislost na Rusku. 100% závislost ČR na ruském plynu před dvěma lety kontrastovala s prozíravou politikou Polska a Litvy, kde bezpečnostní strategie státu převážila nad zájmy soukromých skupin a již před krizí tyto země dosáhly energetické nezávislosti na Rusku.
Jako další příklad nežádoucího projevu klientelistického kapitalismu představuje do očí bijící situace na trhu se službami v mobilní telekomunikaci. Přestože průměrná kupní síla občanů ČR se nachází pod průměrem EU, ceny za mobilní tarify jsou v ČR zdaleka nejvyšší a Česko se nachází na 27. místě ve srovnání celé EU. Rakousko je na 12. místě, Slovensko na 16. místě a Polsko na 2. místě. Stát zcela selhává jako regulátor v odvětví, kde snadno vznikají kartely a nefunguje volná soutěž.
Velmi vážným příkladem oligarchizace je situace na české mediální scéně. Dle mezinárodního monitoringu Centra pro pluralitu a svobodu médií je v ČR ukazatel plurality poskytovatelů mediálních služeb vysoce rizikový. Společně s Maďarskem, Rumunskem jsme na chvostu zemí EU. Ve všech sledovaných segmentech kontrolují čtyři hlavní zpravodajské organizace minimálně 80 % trhu včetně digitálního, kterému dominuje největší česká online společnost se 60% podílem na publiku. Podle monitoringu je vysoká míra koncentrace umožněna jednak absencí formálních omezení horizontálního a křížového vlastnictví médií. A především tradičně shovívavým přístupem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Další ukazatel, důležitý pro posouzení prorůstání oligarchických chapadel do mediální scény, je ukazatel redakční nezávislosti na komerčních a vlastnických vlivech. V ČR se tento ukazatel opět nachází na vysoce rizikovém pásmu. Je to způsobeno absencí účinných nástrojů zajišťujících redakční nezávislost ať už legislativních či samoregulačních. Absence takových mechanismů je patrná zejména s ohledem na unikátní vlastnické poměry na českém trhu, který je ovládán převážně podnikatelskými subjekty s primárními ekonomickými zájmy mimo mediální sektor. A prosím, zpozorněte, často v odvětvích regulovaných státem. Střet zájmů, který vyvolává obavy z autocenzury a využívání zpravodajských médií pro obchodní či politickou agendu jejich vlastníků je zcela problematický. Jinými slovy řečeno, česká mediální scéna je ovlivňována několika klientelistickými miliardáři, kteří využívají média jako své sociální sítě pro prosazování svých ekonomických a politických zájmů.
Je důležité ptát se, proč v debatách o řešení vysokých cen potravin, energií, telefonních tarifů a tak dále, které drtí české občany, ale také v debatách o oligarchizaci mediální scény zcela chybí debata o efektivitě dohledových a regulačních institucí. Jejich úkolem je dohlížet na spravedlivou soutěž v oblasti politiky a ekonomiky a vytvářet tak protipól klientelismu velkých hráčů, kteří se budou vždy snažit uchvátit stát a parazitovat na celé společnosti.
V této souvislosti musím zmínit český antimonopolní úřad. V kontextu toho, co již bylo zmíněno, není překvapením, že podle hodnocení prestižního časopisu Global Competition Review je český antimonopolní úřad ten nejhorší mezi 32 sledovanými úřady, které se dobrovolně k hodnocení přihlásily. Přestože se fungování úřadu v současnosti zlepšuje, je stále velmi daleko za elitním soutěžními úřady, jako je evropský, německý či francouzský.
Už budu končit. Obecně říci, že kumpánskému kapitalismu se daří ve společnostech, kde nepanuje demokracie nebo selhávají demokratické instituce, jejichž úkolem je vytvářet a dohlížet na pravidla pro spravedlivou politickou a ekonomickou soutěž. Jak jsem ukázal, v různých srovnáních si ČR rozhodně nevede dobře. A jsem přesvědčen, že je třeba se našimi negativními výsledky vážně zabývat.
Dnešní konsolidační balíček, o kterém budeme dnes hlasovat, je nepochybně potřebným krokem k řešení aktuální krize státních financí. Nebudu se vyjadřovat k jeho pozitivům a negativům. O těch je zde debata a věřím, že ještě podrobná debata proběhne. Zmíním jen obecně, že zcela neakceptovatelné je používání tohoto balíčku jako nosiče různých legislativních přílepků.
A nakonec si dovolím vyjádřit přesvědčení, že v kontextu toho, co jsem zde nastínil, potřebujme jiný konsolidační balíček. A mnohem ambicióznější balíček. Balíček, jehož ambicí bude snaha vypořádat se s klientelistickým kapitalismem u nás aspoň do takové míry, jako to umí třeba v Německu. Balíček, který se vypořádá s regulací lobbingu a eliminací sféry působností politických podnikatelů. Balíček, který posílí efektivitu dohledových institucí, jako je Úřad pro dohled nad hospodářskou soutěží, NKÚ či Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí. Balíček, který nastaví daňovou politiku tak, aby se chudí nestávali ještě chudšími a bohatí nestávali ještě bohatšími. Do té doby bude naše snažení připomínat rovnání hrnků v kredenci, zatímco základy domu podemílá velká voda.
Děkuji vám za pozornost a omlouvám se za délku.
