Začněme tam, kde to smrdí nejvíc: Dozimetr. Vítku kvítku Rakušanovi se podařilo téměř nemožné – najednou nikdo nevěděl, že se kolem něj točí lidé s kriminálním talentem. Ministr vnitra, který tvrdí, že o ničem nevěděl, je jako hasič, který běhá po hořící budově a ptá se, proč tu všichni křičí. Zatímco Rakušan se z toho „odkomunikoval“, zůstává otázkou, kdo všechny ty Dozimetry se všemi podezřele mrtvými vůbec zapnul.

Pak tu máme Stoku, starý dobrý brněnský příběh z bílé kuchyně ODS. Co je to proti aférám jiných? Kousek klasiky! Akorát že pořád smrdí. A ticho po pěšině je slyšet až na Pražský hrad, kde se místo prohlášení raději servisují motorky pro víkendové spanilé jízdy soudruha generála prezidenta Petra Pavla. Prostě, když v Brně sněžilo (Vaňková), v Praze pršelo (Blažek).

Ale počkejte, Bitcoingate! To už je jiná pohádka. Ministerstvo spravedlnosti pod Pavlem Blažkem se mění spíš na ministerstvo záhad. Nevíme, co se tam stalo, kdo tam co držel, kam šly transakce – ale víme, že když se má něco vysvětlit, Blažek začne citovat Twitter a doufá, že to zapadne mezi memy. Nebo alespoň mezi Evu Decroix – novou ministryni. A prezident? Ten se v největší krizi kolem důvěryhodnosti institucí rozhodl... navštívit sraz historických vozidel. Snad si tam hledal inspiraci pro řízení státu – retro styl vládnutí, kdy se neodpovídá, ale pokyvuje.

A mezi tím vším se zjevuje jako hlas „nové generace“ STANuše Nerudová. Nezvolena prezidentkou, přesto ve všem přítomná. Ke všemu se vyjadřuje, o všem má co říct – a hlavně nic zásadního. Podobně jako v případě rozdávání vysokoškolských titulů. Její role připomíná někoho, kdo při požáru vytáhne plastový kelímek s vodou a s vážnou tváří pronese: „Musíme jednat.“ Její přítomnost u každé aféry není náhodná – je to evidentní strategie. Rozmělnit pozornost, zneutralizovat emoce, vytvořit dojem, že všichni něco řeší – a tudíž se vlastně neděje nic.

A tak se musíme ptát: Kdy už konečně Otakar Foltýn rozdá komunikační karty? My víme, že je má. Víme, že ví, jak na to. Víme, že ve chvíli největší krize se kolem něj šušká, že připravuje strategii. Jen ta strategie zatím vypadá jako nekonečné mlčení zalité světlem power-pointových prezentací.

A prezident? Náš zásadový prezident Petr Pavel? Ten už dávno ví, že nejlepší komunikace je ticho v momentě, kdy se všechno hroutí. Hlavně klid a sbírání bodů u veteránských spolků.

Zkrátka: když vláda padá, ještě se to nemusí říkat nahlas. Stačí, když všichni mluví tak, aby nikdo nic nepochopil. A to je nutné si zapamatovat a říci všemu jasné Stačilo!