Měla jsem tu možnost poslední čtyři roky pozorovat, jak se každý rok tvoří státní rozpočet. A řeknu vám to na rovinu. Není to dobrý. Ačkoliv dochází ke snižování strukturálního deficitu, promarnili jsme obrovskou příležitost na klíčové změny. Slovy klasika - “neměli jsme na to koule”. Náš rozpočet tak zůstává tím obézním človíčkem , který přesto, že mu špičkoví dietologové naordinují změnu životního stylu, nenašel dost odvahy a odhodlání vrátit se do kondice. A to je ono. Nejde o čísla, o hádku, jestli tam víc nebo míň podle toho, který z ministrů je z jaké strany. Nejde o výčitky, která strana a kteří ministři víc ušetřili a kteří naopak víc utrácí… Jde o tu změnu, začít dělat věci jinak. A ne, fakt nepomůže každému přihodit peníze a snížit daně. Ani blábolit o seškrtání bilionů korun u zbytečných dotací “politickým neziskovkám”. Je tu i třetí, lepší a zodpovědnější cesta, ačkoliv možná nevypadá na první pohled tak lákavě. Není totiž jednoduchá.
Musíme začít tvořit rozpočet odpovědně. Dlouhodobě. Přestat měnit buňky v excelovských tabulkách a začít uvažovat nad čísly koncepčně. Vidět za nimi skutečnou hodnotu. S manažery firem, moderními starosty nebo řediteli škol by to seklo, kdyby úředníkům na Ministerstvu financí viděli pod ruku. Rozpočet se nemůže připravovat pár týdnů před schválením. Bez projednání. Pod tlakem.
A bez jakékoliv ambice rozpočtovat dál než na jeden kalendářní rok. A nakonec přepisovat tabulky pokaždé, když si spolustraník vykřičí víc pro svůj resort nebo projde pozměňovák, který samozřejmě nemůže být z pera aktivistických princezen.
Doufám, že jsem vás dost nevyděsila. Snad vás trochu uklidní, že my si to uvědomujeme. A máme ambici tenhle přístup změnit. A nejen to. Paní docentka Sedmihradská, autorka našeho ekonomického programu, přichází s plánem na pravidelnou a důkladnou revizi každé větší rozpočtové oblasti opřenou o konkrétní a aktuální data, tzv. spending review. Znamená to:
- minimálně jednou za 5 let podrobná analýza, jestli daná rozpočtová kapitola plní své cíle,
- zda se neduplikuje s něčím jiným
- a jestli peníze opravdu slouží lidem, nebo jen udržuje zybtečnou byrokratickou strukturu.
Možná si říkáte, není to zbytečná maličkost? Ne není. Za rok se z veřejných rozpočtů rozdělí více 3 biliony korun. Stačí, když se najdou třeba jen 2 % zbytečných výdajů. A najednou máme minimálně 60 miliard korun ročně. Abyste si to představili, to je třeba až 10 nových nemocnic. A není to žádné objevení “Ameriky”. V jiných zemích zcela běžná věc. A fakt nepochopitelné, že u nás k tomu žádný ministr financí doteď neměl dost odvahy. Lucie Sedmihradská ji má. I proto, že je skutečnou expertkou v oblasti veřejných financí.
Když k tomu pak další členové vlády najdou odvahu na změnu daňového systému, po které mimochodem volají i podnikatelé, nezbytné přehodnocení financování zdravotnictví a investic do prevence, zvýšení motivační složky důchodového systému nebo samotnou motivaci obcí a měst investovat do nových projektů, tak je naděje otočit směr. Ano, je to ambiciózní a chce to politickou i osobní statečnost. A kvalitní lidi, co tomu rozumí. A to evidentně není málo.
