Už v roce 2016 vydal Ústavní soud zásadní nález sp. zn. III. ÚS 2298/15, který měl změnit praxi českých soudů ve věcech péče o děti.

Stanovil, že oba rodiče mají právo podílet se na výchově dětí v zásadě stejnou měrou a že stát má zasahovat jen tehdy, je-li to nezbytné a vždy v nejlepším zájmu dítěte.

Ústavní soud tehdy zdůraznil, že nečinnost nebo formalismus obecných soudů jsou samy o sobě porušením základních práv rodiče i dítěte. Vyzval soudy, aby v podobných řízeních jednaly rychle, rozhodně a s důrazem na rovnost rodičů.

Nymburský paradox: soud, který chrání bezpráví

Navzdory této judikatuře se v roce 2025 na Okresním soudu v Nymburce odehrává situace, která jako by byla vystřižená z jiného století.
Otec dvou nezletilých dětí, podal návrh na výkon rozhodnutí poté, co matka dlouhodobě narušuje výkon pravomocného rozsudku: svévolně změnila dětem školu, přestěhovala je bez souhlasu otce a znemožňuje jejich kontakt s ním.

Přesto soudkyně Mgr. Zuzana Kubů, která má věc na starosti, od srpna 2025 nekoná.
Nevydala žádné usnesení, nenařídila jednání a nereagovala ani na jasné stanovisko OSPOD, který doporučil bezodkladný zásah soudu.

Její pasivita tak umožňuje pokračování protiprávního stavu, a co víc — popírá i její vlastní dřívější rozsudky ve stejné věci, které právě ona sama vydala.
Rozhodnutí z června 2024, jímž zamítla návrh matky na změnu školy a bydliště dětí, zůstává na papíře, zatímco v praxi je beze smyslu.

 Soud, který popírá sám sebe

Tímto postupem Mgr. Kubů de facto podkopává autoritu vlastního soudu.
Soud, který nerozhoduje o výkonu svého rozhodnutí, se stává nástrojem bezpráví — chrání nikoli zákon, ale toho, kdo jej porušuje.
Jak upozorňují právníci, jde o učebnicový příklad porušení principu právní jistoty a rovnosti rodičů.

Navíc, právě soudkyně Kubů měla v předchozích řízeních opakovaně prohlásit, že „je v zájmu dětí, aby zůstaly v kontaktu s oběma rodiči“.
Dnes ale svou nečinností tento princip zrazuje — a to nejen ve vztahu k otci, ale i k dětem, které mají ze zákona právo na oba rodiče (§ 888 občanského zákoníku, čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte).

OSPOD varuje, soud mlčí

Zarážející je i postoj, který soud zaujímá vůči orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).
Podle dostupných informací měl OSPOD už v září, že matka maří styk a výkon rozhodnutí.
Ani tento signál však soudkyně Kubů nepřiměl k jakémukoli úkonu.

Tím se Okresní soud v Nymburce dostává do přímého rozporu s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 2298/15, který výslovně varuje před tím, že „stát nesmí svou nečinností umožnit, aby jeden z rodičů zneužil mocenskou převahu a znemožnil druhému rodiči kontakt s dítětem“.

 Když čas soudy nezajímá

Rodinné právo má zvláštní povahu — každý den prodlení znamená nenávratnou ztrátu času dítěte.

Dítě, které je dlouhodobě odtrženo od jednoho z rodičů, přichází o vztah, který se už nikdy nemusí obnovit.

Proto zákon i judikatura ukládají soudům povinnost jednat neprodleně.

V Nymburce se však místo práva uplatňuje ticho.

Rozhodnutí, která mají chránit děti, se nevykonávají.

Rodič, který o výkon žádá, čeká měsíce bez odezvy.

A soud, který by měl být garantem práva, se stává symbolem bezmoci.

Ústavní principy versus soudní realita

Postup soudkyně Mgr. Zuzany Kubů porušuje nejen zásady stanovené Ústavním soudem, ale i konkrétní právní normy:

• čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – právo na soudní ochranu bez průtahů,
• čl. 32 odst. 4 Listiny – rovnost rodičů v péči o děti,
• čl. 3 Úmluvy o právech dítěte – povinnost upřednostnit nejlepší zájem dítěte,
• § 6 o. s. ř. a § 465 ZŘS – povinnost soudu jednat bez zbytečných průtahů.

 Když soudní moc ztrácí důvěru

Případ z Nymburka není ojedinělý. Ukazuje však v koncentrované podobě krizi důvěry ve výkon soudní moci.

Jak může občan věřit právnímu státu, když i soudce, který sám rozhodl, následně ignoruje své vlastní rozhodnutí?

Ústavní soud kdysi jasně stanovil, že „nečinnost soudu je rovněž formou bezpráví“.
Tento výrok dnes v Nymburce dostává konkrétní tvář — a konkrétní jméno.

Pokud justice nechrání vlastní rozsudky, přestává být garantem práva.

Tam, kde soudy mlčí, vítězí ten, kdo porušuje rozhodnutí.
A to je pro právní stát mnohem nebezpečnější než jakýkoli otevřený spor.

V případu soudkyně Mgr. Zuzany Kubů se ukazuje, že laxnost může být stejně destruktivní jako nespravedlnost.

Děti i rodiče přicházejí o čas, o důvěru i o víru v to, že spravedlnost v této zemi skutečně funguje.