Pane profesore, blíží se 100 dnů od jmenování vlády Andreje Babiše. Když jsme spolu hovořili v lednu, sdělil jste, že zahraniční politika vlády vás neuspokojuje. Od té doby došlo ke konfliktu v Perském zálivu, pokračuje válka na Ukrajině. Posunul se někam váš postoj?

Můj postoj se nezměnil. Válka na Ukrajině a nyní v Perském zálivu pravděpodobně předznamenává největší geopolitické přeskupení od skončení studené války. Je to možná i první konflikt multipolárního světa, v němž Spojené státy americké nevystupují s autoritou a sebevědomím jediné globální supervelmoci. Ostatní aktéři, a to včetně tradičních amerických vazalů, již americkou slabost cítí, a v pozadí bezpochyby probíhá nenápadné přeskupování sil a zájmů. Spojené státy americké také již nebojují za novou architekturu světa, jako stvořitel, ale naopak jako ničitel. Zaměřily se na Írán jako na relativně slabý, ale strategicky nesmírně důležitý spojovník v rámci BRICS mezi Ruskou federací a Čínou. Vyřazení Íránu by BRICS paralyzovalo, zpomalilo úpadek amerického impéria a na čas udrželo postavení dolaru jako mezinárodní rezervní měny. Spojené státy americké však nemají program či vizi světového řádu v případě kolapsu Íránu, který by měl nedozírné ekonomické a politické následky.

Zahraniční politika vlády Andreje Babiše postrádá imaginaci, odvahu a schopnost důsledně prosazovat národní zájmy. Chová se jako loajální satelit. To však patří k tradici naší zahraniční politiky prakticky od roku 1918. V minulosti to byla jedna z příčin našich historických a národních pohrom.        

Nenechat se strhnout hysterickým militarismem, radil jste v otázce tlaku na zvyšování výdajů na zbrojení. Vláda se míní držet kolem 2 % HDP, za což sklízí kritiku od opozice i od amerického velvyslance. Dokáže vláda nakonec „uhrát“ s Donaldem Trumpem, že tato tabulková čísla nebudeme muset naplňovat?