Vlajku Ukrajiny jsme na krajském úřadě vyvěsili hned na začátku války. Bylo to v době, kdy k nám mířili první lidé utíkající před válkou — hlavně ženy a děti. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy se otevřelo asistenční centrum na výstavišti a já viděl jejich tváře…

Tu vlajku jsme pověsili pro ně. Znamená to, že ve světě, kde na váš domov zaútočil sousední stát, kde na vaše města létají drony a vy máte strach o život, kde se k nám dostávají hrůzné zprávy o masakru v Buči, existuje místo, kde stojíme za nimi. Za těmi ženami, dětmi a všemi, kteří trpí kvůli ruské agresi.

Stejně symbolické je i to, když někdo vlajku sundá.

O to víc, když ji s výrazem zadostiučinění na tváři sundá Tomio Okamura, nový předseda Poslanecké sněmovny. Není jedno, že to dělá právě on — člověk, který dlouhodobě podněcuje závist a nenávist, nejen vůči Ukrajincům, ale vlastně vůči všem.

A není jedno, že to byla první věc, kterou ve své funkci udělal.

Nesnažme se to zamluvit tím, že přece o nic nejde.

Bylo to jasné gesto a všichni vědí, co to znamená. Hlavně jeho stoupenci to vědí a dobře tomu rozumějí.

Začala nová doba, která nebude úplně veselá.

Vím, že věci nejsou lehké a že spousta lidí má svých starostí víc než dost.

Ale přesto si myslím, že je důležité říct, kdo je agresor a kdo je oběť. Že Rusko napadlo Ukrajinu, rozpoutalo největší konflikt od druhé světové války a přivedlo zpět do Evropy utrpení a smrt.

Je důležité říct, že stojíme za lidmi, kteří k nám často s malými dětmi utekli před válkou.

Proto u nás ta vlajka zůstane.