Zvonil jsem proto, aby lidé všech názorů měli stejnou příležitost a aby pro všechny platila stejná pravidla. Nějaký čas to jakž takž fungovalo, ale šestatřicet let po sametu jsme už zase v systému, kdy jedna názorová parta sama sebe povýšila nad jiné a podle toho se také chová. Tou křižovatkou, kdy jsme vstoupili na scestí, byl Havlův rudolfinský projev.

Kam jsme došli? Jedním z hesel listopadových demonstrací bylo, že chceme svobodné volby. Dnes někteří opět demonstrují, leč naprosto paradoxně – a je to fakt úplně postavené na hlavu – právě proti výsledku svobodných voleb. A kupodivu jsou to často ti samí, kteří se stále zaklínají ideály sametového převratu. Tohle nevymyslíš, to musíš zažít!

Máme sice něco na způsob svobodných voleb, ale ve skutečně svobodných poměrech dozajista nežijeme. Naopak. Končící vláda oprášila řadu praktik, které definují totalitu.

„Díky, že můžem!“ je heslo kampaně, která v souvislosti s výročím 17. listopadu právě běží v mediích. Fakt můžem? Na první dobrou mě napadá odpověď: „Ano, můžem, ale jak kdo a jak co.“ Třeba paní učitelka Martina Bednářová může vypravovat a je to vskutku nekonečně odpudivý příběh politické a justiční zvůle, ba přímo krutá obžaloba režimu, který zde nastolila Fialova mocenská garnitura. Sečteno podtrženo: někteří mohou, jiní ne. Ty nůžky už jsou zase tak rozevřené, že by bylo záhodno Českou republiku přejmenovat na Zemi dvojího metru.

Děti a studenti jsou opět obětmi zcestné demagogie. Jedna studentka se tuhle z televizní obrazovky dojímala, jak je to skvělé, že můžeme díky Evropské unii normálně cestovat. V zásadě je to to samé, jako když se oběti propagandy minulého režimu podobně dojímaly, jak se nám tu krásně žije díky straně a Sovětskému svazu. Indoktrinace komunistická se jen přeměnila na unijní.

17. listopad už dávno není svátek všech, neboť si ho přivlastnila pouze jedna názorová parta. Která? Vyznavači tzv. liberální demokracie, jež už je ale tak zdegenerovaná, že není ani liberální, ani demokracie. Patologickým projevem toho všeho pak je, že u památníku na Národní třídě každoročně 17. listopadu už od ranních hodin zevluje parta agresivních řvounů, sprostě nadávajících každému, kdo se nevejde do jejich úzkých názorových mantinelů. A méně agresivní vyznavači téhož se pro změnu celý den dojímají sami nad sebou, jak to tady úžasně vedou a jak jsou tolerance sama, u čehož ale neváhají lehce poflusávat na každého, kdo to vidí jinak. Média hlavního proudu v čele s Českou televizí u tohoto koncentrovaného pokrytectví celý den asistují.