Text působí spíše jako pečlivě vyrobená marketingová brožura než jako poctivá bilance čtyř let vládnutí. Tvrzení o „velmi dobré kondici“ země ostře kontrastuje s realitou, kterou dnes a denně pociťují statisíce domácností i podnikatelů.
Za nejvýmluvnější fakt lze považovat inflaci. Za působení Fialovy vlády dosáhla kumulovaná inflace zhruba 36 %, což dramaticky snížilo reálné příjmy většiny občanů. Zatímco premiér ve svém dokumentu hovoří o stabilizaci a odpovědném řízení, lidé v praxi řeší drahé potraviny, energie a bydlení. Úspory se rozplynuly a střední třída byla zatlačena do defenzivy. Odpovědnost vlády za tento vývoj se v textu ztrácí v obecných frázích a odkazu na vnější vlivy.
Stejně problematická je oblast veřejných financí. Zadlužení České republiky se za odcházející vlády zvýšilo o dalších zhruba 1 200 miliard korun. To je účet, který budou splácet ještě naše děti a vnuci. Přitom nelze říci, že by občané za tento dluh dostali odpovídající protihodnotu v podobě funkčního státu, kvalitních služeb nebo investic s dlouhodobým efektem. Naopak – stát selhával i tam, kde měl být oporou.
Symbolickým příkladem je zpackaná digitalizace stavebního řízení. Projekt, který měl zrychlit a zjednodušit povolovací procesy, se proměnil v chaos, nefunkční systémy a frustraci úředníků i stavebníků. Místo slíbené modernizace přišly průtahy, chyby a další brzdy výstavby, což se přímo promítá do krize bydlení. Odpovědnost se rozplynula mezi resorty, ale výsledek je jasný: stát opět selhal.
K tomu se přidávají závažné kauzy, které otřásly důvěrou veřejnosti v politiku. Bitcoinová kauza ukázala podezřelé vazby a neschopnost vlády jasně a srozumitelně vysvětlit okolnosti pohybu milionových částek v kryptoměnách. Ještě výraznějším symbolem rozkladu politické kultury je kauza Dozimetr, která odkryla rozsáhlou síť klientelismu, korupce a zákulisních dohod sahajících do nejvyšších pater politiky i státních podniků. Vláda, která se prezentovala jako „antikorupční“, nedokázala přesvědčivě vysvětlit, proč podobné skandály bují právě za jejího působení.
Ani zahraniční politika nezůstává bez otazníků. Vztahy se Slovenskem se citelně zhoršily a spolupráce v rámci V4, která je pro Českou republiku strategicky důležitá, byla oslabena. Namísto aktivního prosazování národních zájmů vláda často volila servilní přístup k Bruselu, bez kritické diskuse nad rozhodnutími, jež dopadají na české občany i ekonomiku. Výsledkem je ztráta suverénního hlasu a pocit, že o klíčových věcech se rozhoduje jinde.
Česká republika dnes čelí drahotě, vysokému zadlužení, nefunkčnímu státu a oslabené pozici v zahraničí. Na tento stav nelze reagovat dalšími sebehodnotícími dokumenty a marketingovými slogany. Země potřebuje odpovědnou politiku, která se nebude bát pojmenovat problémy, hájit národní zájmy a nabídnout skutečná řešení pro občany. To bude zásadní úkol nastupující vlády, v níž musí dostat prostor i odborníci a politici, kteří budou hájit zájmy českých občanů – nikoli psát brožury o kondici, kterou lidé ve svých peněženkách dávno necítí.
