Prezident si v projevu přisvojil roli, která mu podle Ústavy nepřísluší. Když hovoří o tom, že bude „sledovat“, zda vláda naplňuje své sliby a neohrožuje demokracii, vystupuje fakticky jako dozorový orgán nad výkonnou mocí. Jenže prezident žádným takovým orgánem není. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi. Tento posun není jen stylistickou nepřesností – je to nebezpečné rozostření ústavních rolí. Prezident se zde staví nad vládu jako morální a hodnotový kontrolor, aniž by k tomu měl demokratický mandát.
Ještě problematičtější je však politické a společenské vyznění projevu. Rétorika o „líbivém populismu“ zaznívá v okamžiku, kdy ve volbách zvítězila nová vláda. Prezident sice nejmenuje konkrétní aktéry, ale význam je čitelný: část voličů byla svedena, nebyla dostatečně rozumná, podlehla emocím. Jinými slovy – rozhodla se špatně. Takto formulovaná kritika není obranou demokracie, ale jejím relativizováním. Pokud se výsledky svobodných voleb vysvětlují primárně iracionalitou voličů, pak se z demokracie stává podmíněný režim platný jen tehdy, když volí „správně“.
Projev navíc trpí zásadní selektivitou paměti. Prezident hovoří o úspěších státu, ekonomickém růstu a stabilitě, ale zcela pomíjí realitu posledních let: historicky bezprecedentní zadlužení země a dramatický propad reálné hodnoty mezd i úspor. Miliony pracujících lidí – zejména v nízkopříjmových profesích – reálně zchudly, a to navzdory plnému pracovnímu nasazení. Tyto skutečnosti nejsou okrajovým detailem, ale určující zkušeností velké části společnosti. Jejich úplná absence v projevu není náhodná, je výmluvná.
Zde se naplno odhaluje elitářství projevu. Nejde o arogantní tón, ale o perspektivu. Prezident mluví jazykem makrodat, institucí a hodnotových apelů k lidem, kteří řeší, zda jim po zaplacení nájmu a energií zbydou peníze na jídlo. Sociální frustrace není pojmenována jako důsledek politických rozhodnutí, ale nepřímo jako problém myšlení občanů. Kdo je nespokojený, ten je náchylný k populismu. Kdo volil jinak, než si elity přály, ten „nepřemýšlí střízlivě“.
Tento přístup je nejen sociálně necitlivý, ale politicky krátkozraký. Prezident místo aby uznal legitimitu hněvu a frustrace, moralizuje. Místo aby spojoval, hodnotí. Místo aby reflektoval vlastní kontinuitu s předchozí vládní politikou, mlčí. Vzniká tak dojem, že existují dvě společnosti: jedna, která „chápe“, a druhá, která se musí nechat poučit.
Výsledkem není uklidnění napětí, ale jeho konzervace a další prohlubování. Projev, který měl být symbolickým zastavením a pojmenováním reality, se stal manifestem institucionální slepoty vůči sociálnímu propadu pracujících. Prezident se postavil do role arbitra rozumu a strážce hodnot, aniž by přiznal selhání systému, jehož je sám součástí.
Pokud má prezident skutečně ambici společnost spojovat, nestačí vyzývat k rozumnosti. Je nutné uznat, že část lidí neprotestuje z nerozumu, ale z nouze. Dokud to hlava státu nebude schopna vyslovit, budou její projevy znít stále stejně: uhlazeně, sebejistě – a pro velkou část země prázdně a odtažitě.
