Podstata problému nespočívá v jednom konkrétním pochybení soudce, ale v institucionálním postoji, který tato pochybení kryje. Jakmile účastník řízení namítne porušení kontradiktornosti, odepření práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nebo nerovnost zbraní, je jeho stížnost rutinně přeznačena na „polemiku s rozhodnutím“. Tím je jedním tahem vyňata z přezkumu. Nezávislost soudní moci je zde používána jako štít, nikoli k ochraně spravedlnosti, ale k ochraně procedurální nedotknutelnosti soudního aparátu. Procesní vedení řízení je záměrně zaměňováno za rozhodovací činnost, aby se předsedové soudů vyhnuli povinnosti přezkoumávat cokoliv, co by mohlo odhalit systémovou chybu.
Zákon přitom ukládá předsedům soudů jasné povinnosti: prošetřit skutečnosti uvedené ve stížnosti a vyrozumět stěžovatele o závěrech šetření. V praxi však „prošetření“ znamená pouhé konstatování, že k průtahům nedošlo, a „závěry“ se scvrkávají na několik vět bez odůvodnění. Skutková zjištění nejsou činěna, vyjádření dotčených soudců se nevyžadují a klíčové námitky zůstávají zcela nevypořádány. Vyrozumění o vyřízení stížnosti je pak nepřezkoumatelné, formální a slouží jedinému účelu: uzavřít věc bez otevření nepohodlných otázek.
Tento postup není nahodilý. Naopak vykazuje znaky ustálené praxe, jejímž výsledkem je faktická neexistence účinného prostředku nápravy. Účastník řízení se dozví, že jeho práva nebyla porušena, aniž by se kdokoli obtěžoval vysvětlit proč. Judikatura správních soudů, která opakovaně zdůrazňuje povinnost umožnit účastníkům vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí a respektovat zásadu kontradiktornosti, je ve stížnostním řízení ignorována. Ne proto, že by byla neznámá, ale proto, že by její aplikace vedla k nutnosti přiznat pochybení.
Zvlášť alarmující je tento přístup v řízeních dotýkajících se nezletilých a jiných zranitelných osob. Namísto zvýšené procesní pečlivosti zde nacházíme stejný formalismus, stejnou neochotu zabývat se podstatou problému a stejnou snahu věc co nejrychleji „administrativně uzavřít“. Tím je popřen nejen zákon, ale i elementární etos spravedlnosti. Stížnostní mechanismus, který by měl fungovat jako brzda systémových selhání, se sám stává jejich součástí.
Nelze přehlédnout ani širší institucionální rámec. Vrcholným orgánem státní správy soudů je Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Pokud je formální, neúčinné a obsahově prázdné vyřizování stížností tolerováno, přechází odpovědnost z jednotlivých soudů na celý systém. Selhává-li vnitřní kontrola, jsou účastníci řízení nuceni hledat ochranu u ombudsmana, Ústavního soudu nebo mezinárodních institucí. To není projevem přehnané konfliktnosti účastníků, ale důsledkem institucionálního selhání, které jim nedává jinou možnost.
Soudní nezávislost není a nesmí být alibi pro beztrestnost procesních pochybení. Právní stát nestojí pouze na správných rozhodnutích, ale na spravedlivém procesu, který k nim vede. Pokud je proces systematicky deformován a kontrolní mechanismy selhávají, dochází k erozi důvěry v justici jako celek. Případ Krajského soudu v Ústí nad Labem tak není ojedinělou chybou, ale varovným signálem, že stížnostní mechanismus byl vyprázdněn do té míry, že přestal plnit svou funkci. Bez otevřeného pojmenování tohoto problému a bez skutečné vůle k nápravě zůstane spravedlnost pouhou proklamací, nikoli realitou.
