Už jsem si zvykl, že Donald Trump občas říká a dělá věci, nad kterými běžnému smrtelníkovi zůstává rozum stát, ale včerejším únosem venezuelského prezidenta a jeho manželky překonal linii, po kterou jsem byl ochoten tyto jeho móresy mlčky přecházet s obracením očí v sloup v ústraní. Až dosud šlo totiž mnohé jeho excesy tolerovat s tím, že se opravdu snaží konflikty ve světě spíše ukončovat a globální napětí snižovat.

Tento trend ale jeho včerejší rozhodnutí a následná akce minimálně zpochybnily. Určitá část jeho příznivců, ke které jsem do včerejška patřil, nebude již nadále vnímat amerického prezidenta prioritně  jako mírotvorce. Včerejškem se alespoň pro mě z něj stal podivín, který nadřadil pochybný výklad amerických zájmů nad již tak křehký globální bezpečnostní systém založený na ctění určitých norem. Ty sice neplatily pro všechny státy stejně, možnosti vojenských velmocí praktikovat státní terorismus byly úplně jinde než možnosti slabších států, o čemž dosud svědčily agrese Ruska na Ukrajině, NATO v Sýrii či Libyi, bombardování Jemen/Íránu. Svébytnou kapitolou jsou pak přeshraniční útoky Izraele.

Nemyslím si, že Trumpovo rozhodnutí a jeho směšné obhajování učinilo svět bezpečnějším. Spíše naopak, stejnými argumenty velmocenských zájmů lze ospravedlnit možný čínský útok na Tchajwan(přijde mi, že mu USA daly svou včerejší akcí víceméně zelenou), ruskou agresi kdekoli v blízkosti jeho hranic a obávám se, že také případnou budoucí agresi nově vyzbrojujícího se Německa.

Výše napsaným se v žádném případě nechci zastávat Madura a jeho problematického režimu. Vadí mi výlučně brutální pošlapání základních principů mezinárodního práva, které by stejně jako jakékoli jiné právo mělo být po mém soudu založeno na respektování určité míry rovnosti, jež byla únosem venezuelského prezidentského páru pošlapána neskonale více, než bylo do té doby zvykem. Obávám se také, že včerejšek je pokusem posunout hranici tolerovaného zase o kus výše. Doufám, že to USA neprojde. V opačném případě se totiž standardem zahraniční politiky mohou stát únosy hlav států i s členy jejich rodin. Co kdyby např. Rusové pak unesli Zelenského s manželkou? Bylo by to obhajitelné bojem s korupcí a zájmy Ruska?

Nevěrohodná je také Trumpova obhajoba agrese, ze které jako sláma z bot čouhá zájem na venezuelské ropě. „Zachraňovaly snad někdy USA demokracii“, nebo „bojovaly s mezinárodním terorismem“ v zemi, kde by nebyly cenné suroviny, nebo která by neměla strategické umístění?

Jsem náramně zvědav na další vývoj. Očekávám tvrdou reakci zejména ze strany latinskoamerických zemí. A není pravdou, že by tyto státy neměly na USA žádné páky. Již v červnu by v USA mělo např. začít MS v kopané. Umíte si představit, co by se dělo, kdyby třeba některé státy účast na závěrečném turnaji z důvodu agrese proti Venezuele odmítly a uspořádaly si např. „protestní“ šampionát v Mexiku, Brazílii nebo Kolumbii? A to mě napadla jenom jedna věc. Dalších možností, jak zasáhnout ekonomiku USA, mají země latinské Ameriky mnoho – od bojkotu amerického zboží po vojenskou podporu napadené Venezuele v případě, že se odhodlá k obraně obdobné, jakou vidíme na Ukrajině.

Po mém soudu byla použitá forma vojenská agrese vůči Venezuele nedomyšlená a existuje varianta, že za ni nejen USA, ale také celý svět, zaplatí vysokou cenu. Tu částečně již platí v podobě ztráty dosavadní míry respektu Trumpově vládě u svobodomyslných a demokracii preferujících lidí a zvýšení mezinárodního napětí v různých koutech světa