Spojené státy americké mají Venezuelu, Rusko má Ukrajinu – sféry vlivu rozparcelované, mocenská hra rozehraná, vítězové spokojení. A hlavně spokojení jsou ti, kteří jednu agresi oslavují jako „obranu demokracie“ a druhou odsuzují jako barbarský zločin podle toho, kdo ji zrovna páchá.

Čekám, kdy tady začnou lidé volat po sankcích proti USA. Ticho, že?
Čekám, že někdo připomene fakt, že tahle agrese nemá žádný mandát Rady bezpečnosti OSN. Ticho, že?
Čekám, že se někdo jasně, bez vytáček a bez „ale“, vymezí proti porušení mezinárodního práva. Ticho, že?

Místo toho slyšíme mlžení, relativizaci, výmluvy a morální gymnastiku. Najednou se řeší „kontext“, „strategické zájmy“, „bezpečnostní rizika“ – všechno, co se jindy považuje za nepřijatelnou omluvu agrese, se teď vytahuje jako legitimní argument. Vypadá to, jako kdyby pro některé státy pravidla prostě neplatila. Nebo platila jen tehdy, když se to politicky hodí.

A tak sledujeme svět, kde si Donald Trump čistí své zájmy a Vladimir Putin si čistí ty své. Každý jiným stylem, jiným slovníkem. Suverenita států? Mezinárodní právo? Hezký koncept, dokud nepřekáží.

To jsme se opravdu dostali tak daleko, že únosy prezidentů, násilné změny režimů a otevřené vměšování do cizích zemí bereme jako normální nástroj zahraniční politiky? Že už se to ani nesnažíme maskovat řečmi o diplomacii a míru? Že se otevřeně říká: Tenhle režim se nám nelíbí, tak ho odstraníme?

A kdo bude další na řadě? Podle jakého klíče se vlastně rozhoduje? Takových zemí je přece „dost“. Čína, Rusko, Turecko, Írán, Saúdská Arábie… To budeme unášet jednoho vůdce po druhém? Budeme měnit vlády všude tam, kde se nám nelíbí režim?

A právě to je na celé situaci možná nejvíc zarážející. Nejen samotná agrese, ale mlčení těch, kteří jinak křičí nejhlasitěji. Pokud je tohle nový svět, pak je to svět, který se neřídí pravidly, ale absolutní mocí. To je svět, ze kterého jde strach.

Zatím jsme ještě v roli diváků. Jak dlouho nám to vydrží?