(čl. 23 Listiny základních práv a svobod)
Právo na odpor je jedním z nejtvrdších, nejméně komfortních a zároveň nejvíce opomíjených ustanovení ústavního pořádku České republiky. Nejen proto, že se o něm nemluví, ale především proto, že jeho existence implicitně připouští možnost selhání státu jako celku. Právě zde začíná nepohodlná otázka, kterou si česká společnost dlouhodobě odmítá položit: neblížíme se této hranici více, než jsme ochotni připustit?
Článek 23 není romantickou revoluční klauzulí ani rétorickým pozůstatkem porevoluční euforie. Je výrazem hluboké historické zkušenosti s tím, že stát může existovat formálně, zatímco demokratický řád je fakticky vyprázdněn. Listina proto nehovoří o porušování jednotlivých zákonů, ale o odstraňování demokratického řádu – tedy o procesu, nikoli o excesu. A právě procesy probíhají nenápadně, pomalu a často pod rouškou legality.
Po více než třech dekádách vývoje českého státu se stále častěji objevuje jev, který nelze bagatelizovat jako „selhání jednotlivců“. Jde o strukturální únavu institucí, jejich postupnou neschopnost plnit základní funkce, pro něž byly zřízeny. Právo se v mnoha oblastech stává formalistickým rituálem, nikoli nástrojem ochrany spravedlnosti. Procesy se vlečou, odpovědnost se rozmělňuje, náprava je iluzorní. Zákonné prostředky formálně existují, avšak jejich účinnost se vytrácí.
Zvlášť znepokojivý je stav soudní moci. Soudy mají být poslední linií obrany demokratického řádu. Pokud však soudní ochrana selhává systematicky – pokud se právo na spravedlivý proces redukuje na proceduru bez obsahu, pokud jsou námitky přehlíženy, rozhodování nepřezkoumatelné a odpovědnost soudní moci fakticky nevymahatelná – pak už nejde o individuální pochybení. Jde o erozi samotné legitimity soudnictví. A právě zde se dotýkáme jádra článku 23: znemožnění účinného použití zákonných prostředků.
Je třeba si položit nepříjemnou otázku: kdy přestává být „selhání systému“ výmluvou a kdy se stává ústavně relevantním stavem? Listina nestanoví exaktní okamžik. Nepracuje s datem ani procentem. Pracuje s kvalitou reality. Pokud občan opakovaně naráží na uzavřený, nefunkční a sebereprodukční systém, který není schopen ani ochoten napravovat vlastní pochybení, pak se dostáváme do prostoru, který Listina nepovažuje za normální fungování demokracie.
Odmítání této debaty je samo o sobě symptomem problému. Právo na odpor je často vytěsňováno s argumentem, že jeho připomínání je „nebezpečné“. Ve skutečnosti je nebezpečné mlčet o ústavních pojistkách v době, kdy instituce ztrácejí důvěru veřejnosti. Demokracie se nerozpadá výbuchem, ale otupěním – momentem, kdy se bezpráví stane zvykem a nespravedlnost administrativní rutinou.
Článek 23 nepředstavuje výzvu k akci. Představuje lakmusový papírek stavu státu. Čím častěji se objevuje otázka jeho relevance, tím vážnější je stav institucí, které mají zajistit, aby nikdy relevantní nebyl. Pokud se dnes ptáme, zda se tato hranice neblíží, neznamená to, že bychom po ní volali. Znamená to, že instituce selhávají natolik, že tato otázka přestává být hypotetická.
Ústavní stát, který se bojí vlastních pojistek, je státem nejistým. Právo na odpor je poslední připomínkou toho, že moc není sama sobě legitimací. Dokud je toto právo vnímáno jako absurdní a nepoužitelné, demokracie funguje. Ve chvíli, kdy začíná znít nepohodlně realisticky, nejde o radikalizaci společnosti – ale o hluboké varování, které by ústavní orgány neměly ignorovat.
