Co přesně bylo sporné? Která konkrétní věta byla zavádějící? Jaký fakt byl nepravdivý? Na základě čeho? Na žádnou z těchto otázek nepadla odpověď. A právě to je podstata problému. Nejde o ochranu čtenáře před nepravdou, ale o potlačení výpovědi, která se nehodí do povoleného rámce.
Rozhovor není propaganda. Rozhovor není analýza. Rozhovor není politický program. Rozhovor je svědectví. A zakázat svědectví znamená zakázat realitu – nikoli proto, že by byla nepravdivá, ale proto, že je nepohodlná.
Svoboda projevu není dekorací demokracie, kterou lze sundat, kdykoli začne překážet. Není to odměna za správný názor ani privilegium těch, kdo opakují správné věty. Je to základní právo, jehož smyslem je právě možnost zaznít i hlasům, které narušují pohodlný konsenzus.
Cenzura dnes nevypadá jako zákaz vydaný státem. Nevypadá jako razítko a paragraf. Vypadá uhlazeně, technokraticky, morálně povýšeně. Přichází pod hesly „odpovědnosti“, „boje proti dezinformacím“ a „ochrany veřejného prostoru“. Ve skutečnosti však funguje stejně jako vždy: odděluje povolené od zakázaného, správné od nežádoucího, slyšitelné od umlčeného.
Termín „zavádějící obsah“ se stal univerzálním kladivem. Není definovaný, není kontrolovatelný a není přezkoumatelný. Slouží jako výmluva tam, kde chybí odvaha vést spor. Tam, kde by redakce musela připustit, že svět není černobílý a že lidská zkušenost se nevejde do jednoho politického výkladu.
Pokud médium odmítne autentický rozhovor jen proto, že popisovaná zkušenost nekoresponduje s očekávaným narativem, pak už nejde o žurnalistiku. Jde o řízení reality. O selekci svědectví podle ideologické vhodnosti. O snahu vytvořit dojem, že existuje pouze jediný legitimní pohled, a vše ostatní je „zavádějící“.
Takový přístup není ochranou demokracie. Je jejím rozkladem. Demokracie bez plurality názorů je prázdná skořápka. Veřejná debata, z níž jsou systematicky odstraňovány nežádoucí výpovědi, není debatou, ale inscenací.
Nejnebezpečnější na této nové formě cenzury není samotné odmítnutí článku. Největší hrozbou je normalizace tohoto postupu. Přijetí myšlenky, že je v pořádku umlčet hlas jen proto, že „by mohl mást“. Že čtenář není schopen samostatného úsudku a musí být chráněn před realitou filtrem redakční ideologie.
Jakmile se rozhovor s obyčejným člověkem stane „hrozbou“, pak už nejde o boj s dezinformacemi. Jde o boj s lidmi. S jejich zkušenostmi, vzpomínkami a pohledem na svět. A to je přesně ten bod, kde se společnost přestává podobat svobodné společnosti a začíná připomínat názorově hlídaný prostor, v němž je dovoleno mluvit pouze v předem schválených intencích.
Cenzura nezačíná zákazem. Začíná mlčením. A mlčení vynucené strachem z označení „sporný obsah“ je dnes nejúčinnějším nástrojem potlačování svobody slova.
Pokud média nedokážou unést ani samotnou existenci autentického rozhovoru, pak selhala. Ne jako platformy, ale jako součást veřejného prostoru. A odpovědnost za to nelze skrýt za vágní formulace. Protože kde se umlčuje svědectví, tam se dříve či později umlčí i otázky. A kde se umlčí otázky, tam už svoboda neexistuje – jen její pečlivě cenzurovaná imitace.
Ať si to nikdo nenamlouvá: nejde o ojedinělý redakční přešlap, ale o vědomé uplatňování ideologické cenzury, která se bojí reality více než propagandy. Ve chvíli, kdy je autentické lidské svědectví označeno za „sporný obsah“, protože se nehodí do schváleného výkladu světa, přestáváme žít ve společnosti svobodného slova a vstupujeme do režimu názorové kontroly. Média, která umlčují rozhovory místo toho, aby o nich vedla polemiku, nechrání demokracii – zrazují ji. A historie je v tomto směru neúprosná: každá společnost, která začne umlčovat svědectví, nakonec umlčí i pravdu. A každá redakce, která se dnes skrývá za frázi „zavádějící obsah“, ponese zítra odpovědnost za to, že se svoboda slova stala pouhou kulisou, nikoli skutečností.
