To, co mělo být jednorázovým symbolem solidarity, se změnilo v povinný rituál. Kdo nevyvěsí, je podezřelý. Kdo se ptá, je nemorální. Kdo upozorní na nepřiměřenost, je okamžitě zařazen do kolonky „nepřátel“. A právě v tom je jádro problému: symbol přestal spojovat a začal rozdělovat. Vlajka už není výrazem empatie, ale testem loajality.
Památky, které přežily války, říše, okupace i režimy, se dnes bez mrknutí oka používají jako kulisy pro aktuální politickou náladu. Karlův most, Národní muzeum, radnice a historické budovy už nejsou nositeli české paměti, ale nosiči vzkazu, který nikdo neschválil a který není společný všem občanům. Stát se tak chová, jako by veřejný prostor patřil jedné ideologii, nikoli celé společnosti.
Je pozoruhodné, jak rychle jsme si zvykli. Jak snadno jsme přijali myšlenku, že český stát má být trvale označen cizími barvami, zatímco opačná představa by působila jako provokace. Zkuste si představit české vlajky vyvěšené na cizích parlamentech, mostech a národních památkách – a zkuste si zároveň představit reakci místních obyvatel. Právě tento mentální experiment odhaluje absurditu současného stavu.
Nejde o nepřátelství, nejde o nedostatek soucitu, nejde ani o geopolitiku. Jde o základní sebeúctu státu. Stát, který rezignuje na vlastní symboly, vysílá signál slabosti. Stát, který dovolí, aby jeho instituce mluvily jedním jediným politickým jazykem, popírá pluralitu, na níž se jinak tak rád odvolává. A společnost, která to bez odporu přijímá, se postupně učí, že mlčení je bezpečnější než otázky.
Z cizí vlajky se stal talisman. Má chránit před podezřením, před mediálním lynčem, před morálním odsudkem. Ale talisman nikdy nenahradí rozum. A především: žádný stát by neměl dokazovat svou morálnost tím, že vymaže sám sebe z vlastního prostoru.
Pokud je dnes normální, že české památky zaplavují cizí symboly, pak se nedivme, že se lidé ptají, čí je to vlastně země. Ne proto, že by nenáviděli jiné národy, ale proto, že cítí, že jejich vlastní identita je odsouvána na vedlejší kolej. Solidarita, která vyžaduje potlačení sebe sama, není solidaritou – je to podřízenost převlečená za ctnost.
A právě proto je čas říct nahlas to, co se zatím šeptá: pomoc lze poskytovat bez toho, aby se stát proměnil v cizí vývěsní štít. Empatii lze projevit bez toho, aby se vlastní symboly staly přítěží. A skutečně suverénní země poznáte tak, že pomáhá druhým z pozice sebevědomí, nikoli z potřeby se neustále ospravedlňovat.
Protože stát, který se bojí vlastní vlajky, se dříve nebo později začne bát i vlastních občanů.
