Odmítání nebo systematické oddalování zpřístupnění protokolů z jednání není technickým pochybením. Je to přímý zásah do práva účastníka kontrolovat průběh řízení, ověřit, co bylo skutečně řečeno, navrhnout opravy a účinně se bránit. Protokol není kancelářský výstup, který lze nahradit ústním ujištěním nebo kusem dat na nosiči. Je to páteř řízení, jediný oficiální text, na němž stojí přezkoumatelnost soudní moci. Pokud soud místo něj nabídne jen zvukový záznam, bez jasné vazby na protokolaci a bez možnosti kontroly, nejde o vstřícnost. Jde o obcházení povinnosti.
Ještě závažnější je, když k těmto praktikám dochází v situaci, kdy soud jedná navzdory nevyřízené námitce podjatosti. Právní řád v takovém okamžiku dovoluje pouze neodkladné úkony. Vše ostatní má počkat, právě proto, aby byla chráněna důvěra v nestrannost soudu. Pokud se přesto koná jednání, dokonce výslech nezletilého, a následně je účastníkovi odepřen přístup k protokolům, které by umožnily přezkoumat zákonnost tohoto postupu, nejde už jen o procesní chybu. Jde o vědomé vytvoření neprůhledného prostoru, v němž nelze odpovědnost vymezit ani kontrolovat.
Zásada rovnosti zbraní se v takové chvíli stává prázdným pojmem. Účastník, který nemá k dispozici protokoly, nemá rovné postavení. Je odkázán na paměť, domněnky a fragmenty. Nemůže přesně reagovat, nemůže kvalifikovaně namítat, nemůže efektivně uplatnit opravné prostředky. Soud si naopak ponechává plnou kontrolu nad tím, co se stalo a jak to bude později interpretováno. To už není rovnost. To je asymetrie moci.
Mlčení soudu, neodpovídání na opakované žádosti, poskytování neúplných podkladů bez vysvětlení – to vše dohromady nepůsobí jako administrativní nešikovnost. Působí to jako metoda. Metoda vyčerpání, oddálení a oslabení procesní aktivity účastníka. Takový postup je v přímém rozporu s rolí soudu jako garanta práv. Soud nemá být filtrem, který rozhoduje, kolik práva si účastník „zaslouží“.
Zvlášť v opatrovnických věcech je tento přístup nepřijatelný. Zde nejde jen o komfort účastníků, ale o ochranu dítěte a o důvěru veřejnosti v to, že stát jedná obezřetně, nestranně a transparentně. Pokud soud omezuje přístup k základním procesním dokumentům právě tam, kde by měla být otevřenost nejvyšší, vysílá nebezpečný signál: že účel může převážit nad pravidly.
Spravedlnost se nemůže skrývat za mlčení, technické výmluvy ani formální autoritu. Musí být viditelná, přezkoumatelná a kontrolovatelná. Protokol z jednání je minimem této viditelnosti. Pokud jej soud účastníkovi odpírá, neoslabuje jen jeho procesní postavení. Oslabuje vlastní legitimitu. A soud, který rezignuje na elementární procesní kázeň, se nevzdaluje kritice – vzdaluje se spravedlnosti.
