Kosmopolitně-liberální pól se prezentuje jako hlas pokroku, racionality a „evropských hodnot“. Jeho síla však neleží v argumentech, ale v pocitu morální nadřazenosti. Kdo s ním nesouhlasí, není partnerem v debatě, ale problémem k převýchově. Skeptik se mění v extremistu, kritik v hrozbu, odlišný názor v morální selhání. Tato část společnosti nemá potřebu přesvědčovat – stačí jí označovat.
Tento pocit nadřazenosti je navíc systematicky podporován a adoptován médii, která se vzdala role hlídače moci a přijala roli vychovatele veřejnosti. Místo analýzy přichází nálepkování, místo pluralitní diskuse selekce „správných“ hlasů. Média nevysvětlují rozdělení společnosti – udržují ho, protože konflikt je jejich palivem a morální jednoduchost jejich pohodlím. Kdo stojí mimo liberální konsenzus, mizí z prostoru legitimity.
Na druhé straně stojí konzervativně-sociální, suverenitární část společnosti. Lidé, kteří kladou důraz na stát, sociální jistoty, kontinuitu a zkušenost. Nejsou bez chyb, nejsou homogenní, ale jsou systematicky ponižováni. Ne jako oponenti, nýbrž jako brzda dějin. Právě zde se rodí hořkost, nedůvěra a pocit, že stát už není jejich. A společnost, která část vlastních lidí vytlačí na okraj legitimity, rozkládá sama sebe.
Rozdělení není jen domácí selhání. Je výsledkem cizího a nadnárodního vlivu, kterému oslabený stát vyhovuje. Nadnárodní korporace, finanční kapitál, zbrojařské a bezpečnostní komplexy nepotřebují soudržné společnosti. Potřebují rozhádané občany, kteří se přou o hodnoty, zatímco se mimo jejich dohled přesouvá moc, kapitál i rozhodování. Liberální nadřazenost zde funguje jako ideologická clona: legitimizuje omezení suverenity a tváří se při tom jako morální povinnost.
Dopady jsou ničivé. Společnost ztrácí společný jazyk, solidaritu i schopnost kolektivní obrany. Stát se mění v administrativní převodník cizích rozhodnutí. Demokracie se redukuje na rituál, zatímco skutečná moc se přesouvá jinam. Rozdělení přestává být problémem – stává se metodou vládnutí.
Největším nebezpečím dneška není „špatný názor“, ale arogance těch, kteří se považují za jeho vlastníky. Společnost nerozkládají rozdíly, ale nadřazenost. Neohrožuje ji kritika EU či globalizace, ale víra, že o budoucnosti mohou rozhodovat vyvolení bez odpovědnosti. Dokud bude část společnosti umlčována jménem pokroku, nebude tu svoboda, ale disciplinace. A dokud budeme přijímat rozdělení jako normu, budeme jen objektem cizí hry.
Rozděl a panuj nefunguje silou. Funguje tehdy, když ti, kdo se považují za lepší, zapomenou, že bez ostatních vládnou jen prázdnu.
