Právní stát nestojí na razítkách. Stojí na tom, že každé rozhodnutí veřejné moci musí být přezkoumatelné, racionální a odůvodněné. Když orgán veřejné moci místo věcného vypořádání námitky pronese, že je „právně bezcenná“, aniž by přesně vyložil proč, nejde o argument. Jde o mocenské prohlášení. A mocenské prohlášení není právní úkon – je to gesto nadřazenosti.
Nejvyšší státní zastupitelství má být pojistkou zákonnosti. Má být vrcholem hierarchie, kde se zastaví případná svévole, kde se vyrovná procesní deformace, kde se odstraní formalismus, který mohl nižší stupeň přehlédnout. Pokud však tato nejvyšší instance místo ochrany začne vytvářet konstrukce typu „dohled nad dohledem je omezený“ a tím si sama vymezí prostor, do něhož se podstata věci nedostane, pak ochrana zákonnosti přestává být účelem a stává se iluzí.
Ohýbání zákona se nepozná tak, že by někdo zákon veřejně porušil. Pozná se tak, že se zákon vyloží přesně tak, aby už nikoho nechránil. Přezkum se přejmenuje na dohled, dohled se zúží na formální kontrolu, formální kontrola se prohlásí za dostatečnou a věc se uzavře. Každý krok je obhajitelný. Celek je destruktivní. Vzniká systém, který papírově funguje, ale fakticky nechrání.
Jestliže zákon říká, že se lze domáhat přezkoumání vyřízení podání u vyšší instance, pak tato instance nemá právo říct: „Ano, ale my přezkum provedeme jen v rozsahu, který si sami zúžíme.“ Takový přístup obrací význam zákona naruby. Z práva podatele se stává diskrece úřadu. Z kontroly legality se stává vnitřní administrativní kontrola kvality formulací. A z právního státu se stává instituční monolog.
Nejvyšší státní zastupitelství není jen další úřad. Je symbolem vrcholné odpovědnosti za zákonnost. Pokud tato instituce začne používat jazyk, který námitky odbývá bez precizního právního rozboru, pokud vytvoří cyklus, v němž se podání vrací mezi stupni bez skutečného meritorního přezkumu, pak už nejde o jednotlivé vyrozumění. Jde o model chování.
A model chování vytváří precedens. Precedens vytváří kulturu. A kultura bez odpovědnosti plodí nedůvěru.
Odpírání zákonné ochrany nemusí mít dramatickou podobu odmítacího rozhodnutí. Může mít podobu procedurálního bludiště. Může mít podobu vyjádření, které je plné paragrafů, ale prázdné obsahu. Může mít podobu poučení, že další podání už nebude přezkoumáváno. V tu chvíli se ochrana neodnímá výslovně. Odnímá se tiše.
Nejvyšší státní zastupitelství má být bariérou proti libovůli. Pokud se samo uchýlí k výkladům, které oslabují smysl zákonného přezkumu, pak se tato bariéra mění v zeď. A zeď není ochrana. Je to překážka.
Je třeba říci nahlas: žádná instituce nestojí nad zákonem jen proto, že je poslední v hierarchii. Konečnost rozhodnutí neznamená neodpovědnost. Diskrece neznamená svévoli. Omezený dohled neznamená rezignaci na racionalitu. A „bezcennost“ námitky není právní argument.
K čemu je nejvyšší státní zastupitelství, když ohýbá zákon a
neposkytuje zákonnou ochranu?
Je k ničemu jako pojistka. Je k ničemu jako ochrana. Je k ničemu jako poslední
instance důvěry.
Právní stát žije jen tak dlouho, dokud i nejvyšší instituce přijímá odpovědnost za plnohodnotný, věcný a přezkoumatelný výkon své pravomoci. Pokud se přezkum stane formalitou a ochrana procedurou bez obsahu, pak už nejde o spor jednotlivce se státem. Jde o spor mezi zákonem a institucí, která jej má chránit.
A v takovém sporu by měla mít poslední slovo vždy právní norma – ne výmluva.
Zdroje a poznámka autora:
Článek vychází z konkrétních písemností, vyrozumění a podání Nejvyššího státního zastupitelství, jakož i ze souvisejícího spisového materiálu, který je v držení autora a je kdykoli k nahlédnutí.
