„Člověk má lidsky žít i v době, která se zdá býti nelidskou.“ To prohlásil váš přítel Arnošt Lustig. A jde to vůbec?

Je to odkaz jeho literární tvorby. Slupka civilizovanosti člověka je velmi tenká a stačí politický, ekonomický či vojenský nátlak a slupka mizí. A z člověka se stane napůl zvíře, protože je stále součástí přírody. Arnošt byl svědkem, že v Osvětimi syn z hladu sebral kousek chleba tátovi. Nedůstojné podmínky z člověka opravdu dokážou udělat nelidu.

On nám tak svou tvorbou i životem zanechal poselství, že i v době nelidské si lidé mohou a měli by si zachovat lidskost.

„Lidé, co neznají historii, jsou odsouzeni ji opakovat.“ Jak v souvislosti s děním ve světě vnímáte tento citát?

Mluvíme nejspíš o válkách. Na našem území jich bylo nemálo. Třeba krvavá bitva u Hradce Králové se odehrála v roce 1866 a neuplynulo tolik desetiletí a vypukla dokonce válka světová. Mnozí pamětníci už nežili, nicméně politické a ekonomické zázemí jí zase nahrávalo. Druhá světová válka byla vlastně pokračováním války první, a pak přišla naděje, aby se už nic tak strašného neopakovalo. To přesvědčení nám zachovali naši rodiče i prarodiče. Není nic strašnějšího, než válka.

V jednom z posledních rozhovorů Arnošt Lustig říkal: „Největší radost mám z toho, že je mír.“ Bohužel není život lidí ovlivněn jen tím, co by někdo moudrý chtěl, ale i obchodními a dalšími zájmy. Těch, co chtějí na mnoha věcech vydělat. A ti se nám pořád snaží připomínat, že válka je součástí lidského života. Máme snad pořád v zákonech, že válečná propaganda je trestným činem. Nicméně u nás už řadu let slyšíme, vidíme, čteme, že válka je něco, na co si musíme zvykat.

To už ale není abstrakce, protože válka na Ukrajině je realitou. Když se o to člověk zajímá, tak ví, že není jen rusko-ukrajinská či naopak. A k té válečné historii. Jak říkal Jan Werich: „Nepamatovat se, to je vždy nejlépe placeno.“ To se psala polovina šedesátých let. A bohužel to platí stále. Kdo ovládá minulost, ovládá současnost. A naopak. A je otázka, kam až to vše může dojít.

Nicméně konec první světové války předznamenal druhou a všechny ty hrůzy čtyřicátých a padesátých let byly přípravou na třetí světovou válku. To je historická realita, na kterou se zapomíná.

Takže konflikt USA a SSSR neskončil a v jiné podobě pokračuje?

Poté, co si Spojené státy americké a Sovětský svaz ujasnily, že se mohou navzájem zlikvidovat, přišly na to, že mohou koexistovat. Bohužel světové konflikty, které mají staletou tradici, znovu ožívají. Je evidentní, že dominance USA a toho, čemu říkáme Západ, jako největší politicko-ekonomické jednotky na světě, se ekonomicky dostává do jiné pozice, než byla v letech 1960 či 1989. A historické zkušenosti jsou zřejmé. Když se měnil hegemon, tak to po staletí bylo spojené s válečnými konflikty. A my bychom si měli přát, aby tyto všechny změny nebyly řešeny válečně.

Nicméně s tím probíhá i „orální válka“ o kulturu. Ekonom a poslanec SPD Miroslav Ševčík prohlásil o potomcích Nicholase Wintona a Arnošta Lustiga, že jsou kolaboranti, protože podporují sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Co si o tom myslíte?

K docentovi Ševčíkovi se nechci vůbec vyjadřovat. Na otázku účasti by mohla odpovědět sama Eva Lustigová, která podle programu setkání má vystoupit v diskusi. Jistě se rozhodla i s ohledem na odkaz svého otce.

Je sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu poprvé na českomoravské půdě v Brně smířením, či podvolením?

Napsal jsem knihu o spisovatelích a nejsem odborníkem na politiku a nemám ambice se k ní vyjadřovat. Základní otázkou však je, v čem se usmiřovat?

Fotogalerie: - Sjezd Sudeťáků začal

Hovořil jste s lidmi, kteří si za druhé světové války prožili své. Byli smířliví, či ne?

Lustig zažil i příslušníky Schutzstaffel (SS), kteří lidem v koncentráku pomohli. Tu zkušenost si odnesl. Zároveň prožil hnusnou válku a někdo ji vyvolal. Německo udělalo z likvidace židovského národa průmyslový program. To vše dalo vzniknout důsledkům.

Názor Arnošta byl, že odsunutí části německého a maďarského obyvatelstva - kdo prokázal antifašistické aktivity, tak mohl zůstat - bylo následkem německé agrese. „Ano, odsunout,“ zanechal nám svůj názor o roku 1945. „Ale nikdy bych neřekl: Bít, krást, nerozlišovat, kdo je kdo. Byla to hrozná válka, kterou Němci rozpoutali. Byla horší, než je možné vylíčit slovy. Byla nakonec hrozná i pro ně.“

Zároveň s odstupem desetiletí víme, že třeba Dick Francis, známý autor britských detektivek, sloužil v britském letectvu, a po letech našel společnou řeč s německými letci, proti nimž se bránil. Komunikace lidí, co si ublížili a bojovali proti sobě, je s odstupem času skutečností.

Třeba Zdeněk Mahler, o kterém v Přátelích Arnošta Lustiga také píšu, jasně připomínal, že českoslovenští občané německé národnosti spojeni politickou stranou vedenou Konradem Henleinem a dalším poslancem československého parlamentu Karlem Hermannem Frankem chtěli, aby se stali součástí Třetí říše. To je realita, se kterou není proč se smiřovat. Nakonec ti všichni muži netušili, že je brzo čeká povolávací rozkaz do wehrmachtu a válka.

Současná spolupráce české a německé společnosti v kulturních a jiných sférách je jistě jedině správná aktivita, která bude pokračovat.

Jedno z důležitých filozofických a etických témat je, jestli by se měli umělci oddělovat od svého díla?

Třeba Milan Kundera ve svých esejích píše, že by bylo nejlepší, kdyby romány nebyly podepisovány, protože by jak veřejnost, tak hlavně kritika hodnotila jen to, co je napsáno. Tedy románovou výpověď. Víme, že řada kritiků anticipuje životní osudy spisovatelů do literárních děl a kladou si otázku, kde jsou vylíčeny přesně, a kde ne. Každý spisovatel píše v zásadě ze sebe, z toho, co prožil. Z toho vytváří tvůrčí fikci. A jestliže ji chce někdo rozpitvávat podle toho, co zjistil o životech autorů, tak nechápe podstatu a smysl literárního díla.

Takže ti, co hodnotí dílo i pohledem toho, co vědí o jeho autorovi, dělají chybu?

Nemluvil bych o chybě. O Kunderovi vzniklo několik knih, které rozebírají jeho život a jsou tedy názory lidí, kteří na to jistě mají právo. Pakliže nám jde o pochopení uměleckého díla, tak bych do toho životy spisovatelů moc nepletl. Příklad. Jestliže budeme hodnotit román Žert, tak je to naprosto úchvatný příběh o životě v padesátých letech. Jestliže z něj uděláme příběh, že Milan Kundera či někdo jiný napsal poznámku o tehdejším tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Jiřím Hendrychovi, což byl nejbližší spolupracovník Antonína Novotného, mimochodem oba měli zkušenost z koncentráku v Mauthausenu, tak se dává jinou cestou, než jaká by měla být. Pouští se do rozborů literárně historických či politicko-kritických, než těch, které by měla obsahovat umělecká kritika.

Nacházíme se ale i v „orální válce“ o historii. Byl třeba Günter Grass esesákem či Milan Kundera donašečem komunistické Státní bezpečnosti (StB)?

Günter Grass ve svém životopisu na konci života přiznal, že jako osmnáctiletý musel narukovat do tankových jednotek SS. Mimochodem, po zranění se léčil v sanatoriu v Mariánských Lázních. Vysvětlilo mi to, proč se v šedesátých letech stal přísným kritikem německé nacistické minulosti. Nevidím tedy závěr, že byl zapřisáhlý esesák.

Stejně tak představa, že byl Kundera spolupracovníkem StB, je podle mého nesmysl. Existuje jediný záznam kriminální služby. A jak řekl jeho přítel Josef Škvorecký: „Kdo věří záznamům StB a SNB jako Písmu svatému, je podle mě idiot; mluvím z vlastní zkušenosti.“

Psali jsme:

Pavlova záštita není jen gesto. Jana Bobošíková popsala, proč je to vážné

V Brně šla Pouť smíření. Kolem ní křik, potyčky a nacistický symbol

Benešovy čisté ruce, europřirážka a brněnská „Schweinerei“. Sjezd Sudeťáků začal

„Kdyby tu nebyli, tak bychom nebyli.“ Zpověď vlajkonošky sovětských osvoboditelů z Brna