Vládnoucí třída není nikdy roztříštěná. Má své organizace, politické strany, média, právníky i přímý vliv na stát. Její zájmy jsou systematicky hájeny na všech úrovních. Pokud mají pracující lidé čelit takové síle, nemohou se spoléhat na volná hnutí, krátkodobé iniciativy nebo obecné „občanské platformy“. Ty obvykle vzniknou z oprávněné nespokojenosti, ale bez jasného programu, struktury a disciplíny se rychle rozpadnou, jsou kooptovány nebo zneškodněny. Proto jsme přesvědčeni, že pracující potřebují vlastní politickou organizaci, která nebude závislá na kapitálu ani na jeho institucích.
Komunisté se podle této logiky nemohou organizovat v běžných, takzvaně „neutrálních“ stranách nebo širokých hnutích, protože tyto organizace jsou téměř vždy postaveny na kompromisu se systémem. Aby mohly fungovat v rámci kapitalistické politiky, musí přijmout její pravidla, čímž se postupně vzdávají cíle zásadní společenské změny. I když do nich vstoupí radikální lidé s upřímnými úmysly, jsou nakonec tlačeni k umírněnosti, přizpůsobení a „realismu“. Výsledkem je, že hájí spíše stabilitu systému než zájmy pracujících.
Komunistická strana má být naopak organizací, která je od začátku postavena na otevřeném konfliktu s kapitalismem. Její smysl není v tom systém „zlepšovat“, ale překonat. Proto potřebuje vlastní strukturu, vlastní program, vlastní disciplínu a vlastní ideologii. Pokud by se komunisté rozpustili v širších formacích, ztratili by schopnost prosazovat tuto perspektivu. Stali by se menšinou uvnitř organizace, která sleduje jiné cíle, a jejich politika by byla postupně oslabena nebo neutralizována.
Dalším důvodem je otázka vědomí. V kapitalismu převládá ideologie, která lidem neustále říká, že současný systém je přirozený, že jiný svět není možný a že problémy jsou jen individuální selhání. Tato představa proniká i mezi pracující. Třídní vědomí proto nevzniká samo od sebe. Musí být systematicky rozvíjeno. Komunistická strana je místem, kde se propojuje každodenní zkušenost lidí s širším pochopením společnosti a v ní probíhajících procesů.
Kontinuita
Důležitá je také kontinuita. Dělnické hnutí má za sebou dlouhou historii bojů, porážek i vítězství. Bez organizace, která tyto zkušenosti uchovává a rozvíjí, se každá generace učí znovu od začátku. Spontánní hnutí často opakují stejné chyby, protože nemají přístup k nahromaděným poznatkům. Komunistická strana funguje jako nositel této kolektivní paměti a jako nástroj, který umožňuje dlouhodobou strategii.
Z marxistického hlediska také nelze oddělit ekonomický boj od politického. Nestačí bojovat jen za vyšší mzdy nebo lepší podmínky. Dokud zůstává moc nad ekonomikou v rukou kapitálu, budou se tyto problémy stále vracet. Proto je nutné usilovat o politickou moc. To však vyžaduje organizaci, která je schopna jednat jednotně, plánovat a čelit tlaku státu. Volná hnutí nebo nekomunistické strany tuto schopnost nemají, protože nehodlají jít do skutečného střetu se systémem.
Z těchto důvodů se komunisté nemohou trvale organizovat v jiné než komunistické straně, protože každá jiná forma je dříve či později vtahována do logiky kapitalismu. Je nucena ke kompromisům, k opuštění radikálních cílů a k přizpůsobení se mocným. Komunistická strana musí být nástrojem, který tomuto tlaku odolává, udržuje jasný směr a slouží výhradně zájmům pracujících.
Proto není komunistická strana otázkou tradice, značky nebo nostalgie. Je to praktická nutnost prověřená desítkami let zápasů. Je organizovaným výrazem snahy těch, kteří svou prací vytvářejí společenské bohatství, vzít do vlastních rukou i rozhodování o tom, jak bude společnost fungovat. Bez takové samostatné, vědomé a nezávislé organizace zůstane zápas pracujících roztříštěný, slabý a nakonec podřízený systému, proti němuž se původně postavil.
Je proto naprosto správné, že se Komunistická strana Čech a Moravy na svém mimořádném sjezdu rozhodla drtivou většinou delegátů, že si zachová svůj název a identitu a že zájmy pracujících nezradí.
