Na facebookových stránkách pravicových politických stran a jejich představitelů jsme mohli v posledních měsících zaznamenat palcové titulky informující o tom, že „komunisté už neexistují“, „komunismus je zakázaný“, „komunistické symboly jsou trestné“ apod. Tito poskoci současného režimu se už od června 2025 vzájemně utvrzovali v přesvědčení, že úderem 1. ledna 2026 čeští komunisté zmizí ze světa nebo alespoň navždy zmlknou. Nestalo se tak. Nebyl důvod. Komunistické hnutí v České republice rozhodně prokazatelně NESMĚŘUJE k potlačení práv a svobod člověka a NEHLÁSÁ rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť. Není tedy co trestat a proč mlčet.
Jeden, byť okrajový, efekt však nabytí účinnosti novely paragrafu 403 trestního zákoníku o „zákazu propagace komunistického hnutí“ mělo – u některých levicových politiků zesílilo autocenzuru, tedy jakousi preventivní opatrnost ve vyjadřování politických postojů.
Jsem ale přesvědčena, že v tomto případě nejde pouze o mechanickou reakci na formální právní omezení, ale o širší proces internalizace mocenských vztahů, který má potenciálně významné důsledky pro kvalitu demokratické soutěže obecně. Z marxistického hlediska je klíčové rozlišit mezi reálnou právní represí a přehnanou sebekontrolou, jež často překračuje samotné zákonné požadavky. Tuto problematiku rozpracoval již Antonio Gramsci ve svém konceptu hegemonie. Ten vychází z předpokladu, že vládnoucí třída si neudržuje moc jen silou (policie, zákony), ale hlavně tím, že má schopnost a prostředky (média, školy, kulturu, církev,…) formovat hodnoty, normy a „zdravý rozum“ tak, aby existující řád působil přirozeně. Stabilita systému pak stojí především na tom, že lidé tuto dominanci vnitřně přijímají a reprodukují. Moc vládnoucí třídy se tedy neprosazuje pouze prostřednictvím donucení, ale především skrze souhlas a internalizované normy. Z tohoto pohledu je přehnaná autocenzura v jakékoliv oblasti lidského života symptomem ideologické dominance, nikoli jen individuální opatrnosti.
Současně by však bylo analyticky nedostatečné redukovat problém pouze na ideologickou internalizaci nebo „falešné vědomí“. Je nutné zkoumat také materiální podmínky takového jednání. Autocenzura často nepředstavuje pouhý projev ideologické slabosti jednotlivců, ale může být racionální reakcí na konkrétní sankční prostředí. Reputační rizika, institucionální postihy, obavy ze ztráty zaměstnání stejně jako riziko mediální stigmatizace vytvářejí situaci, v níž se preventivní opatrnost může jevit jako strategicky rozumná. Konečně odstrašujících případů vytvořila současná vládnoucí moc dostatek – za všechny zmiňme paní učitelku Bednářovou trestanou za vlastní interpretaci konfliktu na Ukrajině, která čelila soudním tahanicím, byla existenčně ohrožena vyhazovem z práce a donucena absolvovat ponižující převýchovu mediální gramotnosti. Právě toto propojení strukturálního tlaku s ideologickou internalizací činí autocenzuru tak stabilním a reprodukovatelným jevem, kterého vládnoucí moc ráda využívá.
Pokud političtí aktéři začnou systematicky potlačovat i ty projevy, které zjevně nespadají pod zákonný zákaz, nemusí to nutně vypovídat primárně o síle práva samotného, ale i o účinnosti výše zmíněného širšího ideologického pole. V politickém zápase pak dochází k situaci, kdy si aktéři zbytečně osvojují maximalisticky restriktivní interpretaci vlastních možností. Politický konflikt je tak předem otupován preventivní opatrností, aniž by bylo nutné sahat k otevřené represi. Takový vývoj má tendenci reprodukovat stávající mocenské poměry mimořádně efektivně, protože minimalizuje viditelné střety a přesouvá disciplínu dovnitř dotčených politických subjektů. V těch pak přirozeně roste napětí, jsou nuceny k přehodnocování vlastních postojů a velmi často ztrácí vlastní charakter.
Pro nás, komunisty, je právě tento bod místem, kde bychom měli zpozornět. Přijmout pod aktuálním tlakem hegemonní pravidla dominantní ideologie by nutně vedlo k postupnému rozmělnění třídní perspektivy komunistického hnutí. Pokud bychom jako komunisté otupili svou rétoriku, opustili vědecké marxistické pojmy a vzdali se symbolů nesoucích konkrétní historický a třídní obsah, přispěli bychom tím k reprodukci ideologické převahy kapitalismu a ke ztrátě vlastní kontra-hegemonní pozice. Výsledkem by byla oslabená programová čitelnost komunistické strany i její schopnost artikulovat samostatnou, systémově kritickou socialistickou alternativu.
Z tohoto pohledu je nezbytné takové chování podrobit kritice. Můžeme vést diskuzi, do jaké míry a zda vůbec jsou právní limity politického projevu legitimní, ale musíme odmítnout, aby dobrovolné rozšiřování těchto limitů samotnými aktéry vedlo k preventivnímu oslabování pozice komunistického hnutí. Politická soutěž musí probíhat v mezích zákona, nikoli v mezích anticipovaného strachu. Opozice, která se umlčuje nad rámec právních požadavků, si objektivně a zcela zbytečně zužuje vlastní vyjednávací prostor. Je nezbytné přesně rozlišovat mezi projevem nezákonným a projevem pouze kontroverzním a nepodléhat výhrůžkám hlásných trub současného režimu.
O výklad § 403 trestního zákoníku právě dnes vedeme zápas, stejně jako o rozbití současného hegemonního uspořádání. Neoslabujme vlastní pozice preventivní opatrností, sebedisciplinací podle norem stávajícího mocenského řádu ani zbytečnou autocenzurou. Takové chování je nutné odmítnout: nelze připustit, aby strach z očekávaných sankcí nahrazoval svobodnou politickou soutěž a oslaboval zápas za oprávněné požadavky pracujících. Ostatně už praxe prvních týdnů roku 2026 ukázala, že část obav byla nadsazená: používání sovětských vlajek — rudých vlajek se srpem a kladivem — na akcích připomínajících historické události nebylo shledáno nezákonným, což ve svém stanovisku potvrdilo i Ministerstvo vnitra. Nenechme se zastrašit! Vždyť sama historie již mnohokrát ukázala, že komunisty nikdy nikdo neumlčí.
