Český soudní systém je financován z veřejných rozpočtů. Občané její platí prostřednictvím daní. Přesto je paradoxem současné právní reality, že právě ti sami občané musí znovu a znovu platit, pokud chtějí, aby soud jejich spor vůbec projednal. Tento mechanismus je zakotven v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, který stanoví povinnost hradit soudní poplatky za zahájení řízení i za další procesní úkony.
Na první pohled se může zdát, že jde o technický nástroj k omezení zjevně šikanózních žalob. Realita je však často odlišná. Soudní poplatky dnes v mnoha situacích představují skutečnou překážku přístupu k právu.
Nejmarkantnější je tento problém v majetkových sporech. Česká právní úprava totiž v mnoha případech stanoví poplatek procentem z hodnoty sporu. Jinými slovy: čím vyšší hodnotu má majetek, o který se vede spor, tím vyšší částku musí žalobce zaplatit ještě předtím, než soud vůbec začne jeho věc řešit.
Uveďme jednoduchý příklad. Pokud někdo zdědí část majetku, ale hlavní dědic mu odmítá jeho podíl vyplatit, nezbývá mu než obrátit se na soud. Tím však paradoxně začíná další finanční zátěž. Aby se mohl domci svého vlastního dědictví, musí zaplatit soudní poplatek, který může dosahovat desítek či dokonce stovek tisíc korun podle hodnoty sporu. Jinými slovy: stát po něm požaduje platbu jen za to, aby vůbec mohl požadovat to, co mu podle práva náleží.
Podobná situace vzniká v obchodních sporech mezi firmami. Pokud jedna společnost poškodí druhou, může se poškozená firma domáhat náhrady u soudu. Jenže opět platí, že čím větší je škoda, tím vyšší je soudní poplatek. Paradoxně tedy právě ty nejzávažnější spory, kde jde o milionové částky, jsou zatíženy poplatky v řádech desítek či stovek tisíc korun.
Pro malé podnikatele, rodinné firmy nebo jednotlivce může být taková částka fakticky likvidační. V důsledku toho vzniká zvláštní deformace právního prostředí: právo existuje na papíře, ale jeho praktické uplatnění je pro mnoho lidí finančně nedostupné.
Situace se ještě více komplikuje ve chvíli, kdy je účastníkem řízení, že soud rozhodl nesprávně. Odvolací řízení, které má sloužit jako korekční mechanismus proti chybám soudů první instance, je totiž rovněž spojeno se soudním poplatkem. Jinými slovy: pokud soudce rozhodne v rozporu se zákonem, judikaturou nebo dokonce se zdravým rozumem, musí účastník zaplatit dalších tisíc či desetitisíc korun jen za to, aby se mohl proti takovému rozhodnutí bránit.
Tento systém zásadní otázku: má být přístup k nápravě soudních chyb zpoplatněn? A pokud ano, kde je hranice mezi legitimním regulačním nástrojem a faktickým omezením práva na spravedlivý proces?
Nejproblematičtější situace však nastává u mimořádných opravných prostředků. Český právní řád jich zná několik – zejména dovolání, žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení. Tyto instituty mají sloužit k nápravě závažných procesních nebo právních pochybení. V praxi však jejich využití naráží na další překážku: povinné zastoupení advokátem.
Například dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky musí být zpravidla podáno prostřednictvím advokáta. Bez něj soud podání vůbec neprojedná. To znamená, že účastník řízení musí kromě soudního poplatku zaplatit i náklady na právní zastoupení, které mohou dosahovat dalších desítek tisíc korun.
je situace, kdy přístup k nejvyššímu instance soudní ochrany není podmíněn pouze právními argumenty, ale také finančními možnostmi účastníka. Spravedlnost se tak stává službou, kterou si mohou dovolit především ti, kdo mají dostatek prostředků.
Je pravda, že právní řád obsahuje institut osvobození od soudních poplatků. Soud však takové osvobození přiznává pouze tehdy, pokud účastník prokáže, že zaplacením poplatku hrozilo jeho základní životní potřeby. Tento však nepomáhá střední třídě – lidem, kteří nejsou chudí, ale zároveň nemají k dispozici statisíce korun na vedení soudního sporu.
Právě zde se objevuje největší systémový problém. Soudní poplatky sice formálně nebrání přístupu k soudu, ale v praxi mohou způsobit, že mnoho lidí spor vůbec nepodá. Ne proto, že bychom neměli pravdu, ale proto, že si soud jednoduše nemohou dovolit.
Takový stav je v přímém napětí s principem rovnosti před zákonem. Pokud je přístup ke spravedlnosti podmíněnými finančními možnostmi, přestává být právo univerzálním nástrojem ochrany a stává se privilegiem.
Česká společnost by proto měla otevřít seriózní debatu o tom, zda současný systém soudních poplatků skutečně plní svůj účel. Regulace zneužívání soudů je legitimní cíl. Avšak systém, který zároveň odráží poškozené osoby od obrany jejich práv, může ve svých důsledcích podkopávat samotnou důvěru v právní stát.
Spravedlnost nesmí být luxusním zbožím. Pokud má právní stát fungovat, musí být soudní ochrana nejen formálně garantována, ale také reálně dostupná. Jinak hrozí, že se naplní hořké motto, které mezi stále lidmi častěji zaznívá:
právo a spravedlnost jsou v České republice jen pro ty, kdo si mohou zaplatit.
Je proto na čase otevřít i odbornou diskusi o reformě systému soudních poplatků – o jejich snížení, zastropování nebo o zavedení spravedlivějších mechanismů, které by bránily tomu, aby finanční bariéra stála mezi občanem a spravedlností.
Právní stát totiž nelze měřit pouze kvalitu zákonů. Měří se především tím, zda se obyčejný člověk dokáže svého práva skutečně domů. Pokud je cesta k soudu lemována tisícovými a statisícovými poplatky, pak je třeba si položit nepříjemnou otázku:
Je spravedlnost v České republice skutečně veřejnou službou – nebo se pomalu stává zbožím na prodej?
Zdroje
- Česká národní rada (1991). Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Praha: Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-549
- Křiváček, T. (2015). Soudní poplatky v civilním procesu. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz
- Djajić, S. (2025). Uvolnění spravedlnosti: Přístup k soudu a náklady na soudní spory podle Evropské úmluvy o lidských právech. The Age of Human Rights Journal, 24, e9282.
- Agentura Evropské unie pro základní práva (2010). Přístup ke spravedlnosti v Evropě: Přehled výzev a příležitostí. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie.
- Haidar, MV (2024). Soudní náklady jako prvek mechanismu zajištění přístupu ke spravedlnosti. Visnyk Národní univerzita vnitřních věcí.
