Oceňuji návrat k normálním vztahům mezi ministerstvem obrany, Armádou České republiky a všemi významnými paměťovými organizacemi, které se systematicky zabývají ochranou odkazu našich odbojářů, zejména příslušníků tzv. druhého, protiněmeckého, odboje během druhé světové války a okupace naší vlasti.

Jako poslanec Parlamentu České republiky a zároveň – nebo hlavně – jako člověk, který se dlouhodobě, desítky let, účastní pietních aktů pořádaných Českým svazem bojovníků za svobodu (i jinými spolky
a organizacemi) považuji za důležité reagovat na výroky, které v posledních dnech zaznívají např. z úst bývalé ministryně obrany, dnes poslankyně Jany Černochové, v souvislosti s účastí zástupců vedení ministerstva obrany na pietním aktu k uctění památky štábního kapitána Václava Morávka pořádaným právě tímto svazem dne
20. března.

Ve veřejném prostoru se opakovaně objevují tvrzení  o netransparentnosti či problémech ve vedení Českého svazu bojovníků za svobodu. Taková debata je zcela jistě legitimní, nicméně by měla být vedena striktně věcně a s ohledem na širší kontext této problematiky. Ten ovšem - podle mé dlouholeté vlastní zkušenosti - často zůstává stranou.

Úcta k padlým a pozůstalým vs. politické exhibice

Pietní akty nejsou (a nemají být) politickým prostorem. Jsou především výrazem úcty k těm, kteří za naši svobodu zaplatili životem. K těm, kteří zemřeli, abychom my mohli žít. Bez rozdílu politické příslušnosti a politických sympatií.

Na těchto setkáních pravidelně vídám pamětníky a veterány druhé světové války (žel jich již ubývá), pozůstalé po těchto hrdinech, jejich rodinné příslušníky, zástupce obcí, spolků, občanské veřejnosti i své kolegy – demokraticky zvolené poslance a politiky nejrůznějších stran a hnutí.

Velmi důležitá je také účast naší nejmladší generace - žáků a studentů, pro které mají tyto akce nezastupitelný význam v procesu pochopení našich moderních dějin.

Právě tato dlouholetá konkrétní zkušenost mě vede k tomu, že vnímám činnost Českého svazu bojovníků za svobodu (i obdobných organizací) jako smysluplnou, potřebnou, zásadně důležitou a nenahraditelnou.

Tato organizace dlouhodobě zajišťuje pietní akce po celém území naší republiky, podílí se na péči o pomníky a hroby padlých a pomáhá tak udržovat historickou paměť.

Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička je (opakovaně) demokraticky zvoleným vedoucím představitelem této organizace.

Je přirozené, že na jeho osobu a na jeho působení existují různé názory. A že jej nevolili všichni delegáti příslušných sněmů. To by však rozhodně nemělo být důvodem k útokům na tento spolek (který má tisíce členů) jako celek. 

Na spolek, jehož činnost má důležitý  společenský význam přesah
a mezi jehož členy jsou členové a sympatizanti různých politických stran, včetně několika posledních žijících účastníků druhého (protiněmeckého) odboje.

Na spolek, v jehož vedení mj. působil až do své smrti v prosinci loňského roku jako jeho místopředseda aktivní účastník Pražského povstání a nositel Medaile za hrdinství prezidenta republiky, můj vzácný přítel Emil Šneberg. Mimochodem, na jeho pohřbu byl veřejně přečten velmi silný dopis na jeho poctu. Kdo byl jeho autorem? Jana Černochová.

Za velmi podstatné a důležité považuji zmínit i čerstvé výroky plukovníka Otakara Foltýna o účasti „náckoidnch extremistů“
na pietních akcích Českého svazu bojovníků za svobodu.

Takové tvrzení je nutné jednoznačně odmítnout. Naopak, z logiky věci, akce tohoto spolku mají výhradně antinacistický charakter. Jak by tomu také mohly být jinak, když jejich hlavní podstatou je uctění památky bojovníků proti německé okupaci českých zemí a proti nacismu.

Nacistické rétorice mnohem spíše odpovídají výroky o „sviních, kolem kterých je nutné vykopat příkopy“, kterých se ve funkci strategického komunikátora Fialovy vlády veřejně dopustil plukovník Foltýn…

Současně je podstatné vnímat i aktuální vývoj ve vztahu mezi státem
a Českým svazem bojovníků za svobodu. Přestože bývalá ministryně Jana Černochová svaz kritizuje, její bývalý resort – dnes již pod jiným politickým vedením – přistoupil k obnovení vzájemné spolupráce.

Mezi ministerstvem obrany a Českým svazem bojovníků za svobodu bylo znovu uzavřeno memorandum o vzájemné spolupráci – zejména právě při pořádání pietních akcí. Domnívám se, že tento krok je naprosto správný a oprávněný a plně  odpovídá praktickým potřebám
i smyslu těchto aktivit.

Umožňuje to například, aby se na pietních aktech podíleli i vojáci Armády České republiky, což klíčovým způsobem přispívá k zachování vysoce důstojné formy připomínky padlých hrdinů. Pro pozůstalé po těchto hrdinech je to věc zásadní důležitosti a srdeční záležitost.

Chci proto tento přístup současného vedení Ministerstva obrany velmi ocenit, protože jde o návrat k věcné a vyvážené spolupráci resortu
a (všech) paměťových organizací a o vyjádření úcty českého státu k lidem, kteří položili své životy za jeho svobodu.

Opakuji, že pietní akty by měly stát mimo politické spory. Jsou součástí naší historické paměti a zároveň důležitým momentem pro předávání našich stěžejních národních hodnot mladé generaci.

Věřím, že právě tento přístup – založený na respektu, nikoli
na konfrontaci – je tím, který bychom měli do budoucna podporovat.