Jenže problém je někde jinde. Je až patetické věřit, že člověk, který postavil svou politickou kariéru na prolomení Benešových dekretů a zpochybňování poválečného uspořádání, najednou přijíždí pouze s poselstvím smíření. A že tomu ještě část opozice tleská, protože z toho má politické body a někteří možná i jiné výhody, je podle mě trapné.

Další pokrytectví vidím v tom, jak se dnes mluví o odmítání kolektivní viny. Kde byli všichni tito moralisté poslední čtyři roky, kdy vláda Petra Fialy aplikovala kolektivní vinu na celé skupiny lidí? Především na ruskou menšinu a na každého, kdo měl jiný názor.

Já sama jsem pracovala půl života v kosmopolitní zemi. Lidé mi nevadí. Nevadí mi ani kulturní akce ani setkávání národů. Ale tohle není jen kultura. Tohle je cílená politická akce, do které vstupuje bavorská vláda i Německo.

Symbolická je i ta taška, kterou si jeden z účastníků nesl. Mapa na ní zobrazuje naši republiku jako „domovinu“ sudetských Němců, jako by si někdo stále nárokoval kus země, který mu historicky patří. A právě proto mnoho lidí nevěří, že jde jen o nevinné „smíření“. Protože když někdo po desítkách let stále pracuje se symbolikou územních nároků a historických křivd jen z jedné strany, těžko se dá mluvit o obyčejném kulturním setkání.

Kdysi se tomu říkalo kolaborace. Dnes tomu říkají smíření! Tak o čem se tady vlastně bavíme?