Je pozoruhodné, jak rychle se část veřejné debaty uchyluje k dramatickým tvrzením o „ohrožení demokracie“, jakmile se objeví návrh na větší transparentnost. Jako by samotný požadavek na zveřejnění financování byl útokem na svobodu. Ve skutečnosti je to přesně naopak.
Demokracii neohrožuje transparentnost. Demokracii ohrožuje skrytý vliv.
Neziskové organizace hrají důležitou roli. Nikdo rozumný to nezpochybňuje. Jsou součástí občanské společnosti, vstupují do veřejné debaty, ovlivňují politiku, podílejí se na tvorbě legislativy, čerpají veřejné prostředky a vystupují jako morální autority. Právě proto ale nemohou stát mimo pravidla, která platí pro všechny ostatní aktéry ve veřejném prostoru.
Kdo chce ovlivňovat veřejné dění, musí snést veřejnou kontrolu.
To není represivní myšlenka. To je základní princip demokratického státu.
Zcela zásadní je, že navrhovaná opatření nezakazují činnost neziskových organizací. Nikomu neberou právo sdružovat se, vyjadřovat názory nebo prosazovat veřejné zájmy. Jediné, co požadují, je transparentnost – tedy informace o tom, odkud přicházejí finanční prostředky, které tuto činnost umožňují.
A zde se dostáváme k jádru problému.
Pokud je organizace skutečně nezávislá, poctivá a jedná v souladu se zákonem, proč by měla mít problém zveřejnit své financování? Co přesně je na transparentnosti tak nebezpečné?
Odpověď je nepříjemná, ale zřejmá: transparentnost je problémem pouze pro ty, kteří mají co skrývat.
Neziskové organizace, které jsou „čisté“, nemají a ani nepotřebují nic skrývat. Naopak – transparentnost posiluje jejich důvěryhodnost, legitimitu i veřejnou podporu. Otevírá prostor pro důvěru, nikoli pro podezření.
Na druhé straně existuje reálné riziko, které nelze ignorovat. Neziskový sektor může být – a v některých případech i je – zneužíván jako nástroj pro:
skryté financování politických aktivit, vlivové operace ze zahraničí, obcházení pravidel pro politické subjekty, a v krajních případech i praní špinavých peněz.
Tvářit se, že tato rizika neexistují, není obranou demokracie. Je to její rezignace.
Je třeba si také uvědomit, že značná část neziskového sektoru hospodaří s veřejnými prostředky. To znamená s penězi občanů. A zde by měla být debata ještě jednodušší.
Kdo nakládá s veřejnými penězi, podléhá veřejné kontrole.
Tento princip nikdo nezpochybňuje u státu, samospráv ani soukromých firem čerpajících dotace. Proč by měl být neziskový sektor výjimkou?
Argument, že transparentnost povede k „omezení demokracie“, tak působí spíše jako obrácení reality. Ve skutečnosti by absence transparentnosti znamenala pravý opak – otevření prostoru pro nekontrolovaný vliv, který je ze své podstaty nedemokratický.
Demokracie není pouze o svobodě. Je také o odpovědnosti.
Bez odpovědnosti se svoboda mění v privilegium bez kontroly. A právě to je stav, kterému se musí moderní právní stát bránit.
Samozřejmě, každý zákon může být špatně napsán. Každý nástroj může být zneužit. Proto je nezbytné trvat na přesné definici pojmů, přiměřenosti opatření a existenci soudní kontroly. To je legitimní a potřebná debata.
Ale odmítat samotný princip transparentnosti jako takový znamená odmítat základní stavební kámen demokratického systému.
Ve skutečnosti nejde o spor mezi demokracií a regulací. Jde o spor mezi transparentností a netransparentností.
A v tomto sporu by měla být pozice jasná.
Pokud chceme demokracii chránit, musíme chránit její integritu. A integrita veřejného prostoru začíná u toho, že víme, kdo ho financuje a s jakým cílem.
Transparentnost není hrozba. Transparentnost je světlo!
A kdo se bojí světla, ten by měl vysvětlit proč!
