A právě zde se lámou dějiny.
Mnohé církve, které se dovolávají jeho jména, se v historii – a často i dnes – vydaly opačným směrem. Místo služby přišla akumulace majetku. Místo pokory nárok. Místo evangelia právní strategie. Kříž byl nahrazen účetní bilancí. A Květná neděle? Ta se redukovala na symbol bez důsledků.
Nejviditelnějším příkladem tohoto rozporu jsou tzv. církevní restituce. Namísto tiché služby společnosti jsme byli svědky tvrdých právních sporů o majetek a finanční náhrady. Instituce, které mají být svědomím národa, se postavily proti státu – tedy proti lidem, jejichž předci tento majetek po generace budovali, udržovali a často i bránili. Argumentace právem zde naráží na hlubší rovinu: co je legitimní právně, nemusí být legitimní morálně ani evangelijně.
Ježíš nevjel do Jeruzaléma, aby vymáhal historické nároky. Nevstoupil do chrámu, aby řešil vlastnické spory. Naopak – vyhnal ty, kdo z posvátného prostoru udělali tržiště. Pokud dnes církev jedná způsobem, který připomíná spíše obchodní korporaci než společenství služby, pak se nevyhnutelně dostává do konfliktu s vlastním základem.
Je třeba to pojmenovat bez eufemismů: církev, která se hádá o majetek, soudí se s vlastním národem a legitimizuje své postavení ekonomickými nároky, ztrácí morální autoritu. Může mít pravdu v právních ustanoveních, ale ztrácí pravdu evangelia. A bez ní zůstává jen institucí – možná mocnou, ale prázdnou.
Obhajoba restitucí často stojí na argumentu historické křivdy. Ano, minulost přinesla bezpráví, a to na obou stranách sporu. Ale odpovědí na bezpráví nemůže být jen jeho právní kompenzace bez reflexe duchovního poslání. Ježíš nevyzývá k obnově majetku, ale k obnově člověka. Neučí, jak získat zpět ztracené, ale jak dát sebe samého.
Květná neděle proto zůstává výčitkou. Tichou, ale neúprosnou. Každá církev, která se odchýlí od modelu osla – tedy pokory a služby – a nahradí jej modelem koně moci, se ocitá mimo Kristovu cestu. A čím více se dovolává jeho jména, tím silnější je tento rozpor.
Není to otázka ideologie ani politiky. Je to otázka věrnosti. Buď církev následuje Krista, který se zříká moci a slouží, nebo následuje jiný princip – princip nároku, dominance a sebeospravedlnění. V takovém případě už nejde o církev Kristovu, ale o strukturu, která jeho jméno pouze zneužívá.
Květná neděle tedy není svátek. Je to soud. Soud nad každým, kdo si říká křesťanem – a především nad těmi, kdo vystupují jako jeho představitelé. Ukazuje jednoduché kritérium: kde je pokora, tam je Ježíš. Kde je boj o majetek a moc, tam už dávno není.
