Na jedné straně stojí malí a střední podnikatelé. Subjekty bez právního aparátu, bez vlivu, často závislé na každém rozhodnutí státu. Právě vůči nim inspektorát postupuje s maximální tvrdostí, mnohdy bez ohledu na smysl a účel zákona. Kontroly se zde redukují na formalistické hledání pochybení, která jsou následně sankcionována bez ohledu na jejich skutečný dopad. Typickým příkladem je problematika výplatních pásek. Kontrolní orgán dovozuje porušení povinností i tam, kde zaměstnavatel prokazatelně mzdy eviduje, výplatní doklady existují a jsou zaměstnancům dostupné, ale chybí formální potvrzení o převzetí.

Takový přístup není ochranou zaměstnanců. Je to rigidní formalismus, který ignoruje realitu pracovněprávních vztahů i samotné znění zákona. Zákoník práce ukládá zaměstnavateli povinnost doklad vydat, nikoli zajistit jeho fyzické převzetí zaměstnancem. Přesto je právě tato okolnost používána jako základ pro konstatování porušení práva.

Tento přístup má reálné důsledky. Sankce ukládané malým podnikatelům nejsou v praxi „výchovné“, ale často likvidační. Nejde o nápravu, ale o trest. A co je zásadní – jde o trest ukládaný bez skutečné proporcionality, bez zohlednění kontextu a bez snahy pochopit reálné fungování kontrolovaného subjektu.

Na druhé straně však stojí případy, které mají zcela jinou povahu. Případy, kde existují konkrétní a závažné indicie porušování pracovněprávních předpisů. Případy, kde jde o systematické jednání, nikoli o formální nedostatek. A právě zde se přístup inspektorátu dramaticky mění.

V konkrétní věci týkající se Pražské pravoslavné eparchie byly zjištěny opakované porušení pracovněprávních předpisů. Přesto inspektorát odmítl provést další kontrolu, a to s odkazem na hospodárnost, efektivitu a údajnou „opakovanost podnětu“. Tento závěr je nejen problematický, ale především nebezpečný. Znamená totiž, že i po zjištění porušení práva může kontrolní orgán rezignovat na další dohled, aniž by ověřil, zda byla zjednána náprava.

Ještě závažnější je, že inspektorát zcela ignoroval nové skutečnosti – například plošné ukončení činností osob vykonávajících závislou práci či dlouhodobé nevydávání výplatních dokladů. Nejde tedy o opakování téhož, ale o nový skutkový stav. Přesto byl tento stav odmítnut bez věcného posouzení.

Tato praxe odhaluje hlubší problém. Inspektorát se v těchto případech neřídí zásadou legality, ale pohodlnosti. Argument „kapacitních možností“ se stává univerzálním alibi pro nečinnost. Jenže stát si nemůže vybírat, kdy bude právo vymáhat a kdy ne. Takový přístup není správním uvážením – je libovůlí.

Zcela alarmující je také postoj k odborovým organizacím. Ty mají v systému ochrany zaměstnanců nezastupitelnou roli. Přesto jsou jejich podněty bagatelizovány a stavěny na roveň jakémukoli jinému oznámení, bez ohledu na jejich relevanci a informační hodnotu. Inspektorát formálně připouští jejich existenci, ale fakticky je ignoruje.

Výsledkem je dvojí metr. Přísnost vůči slabým, shovívavost vůči silným. Aktivita tam, kde jde o formální pochybení, a pasivita tam, kde jde o systémové porušování práva. Tento kontrast nelze vysvětlit jinak než jako selhání institucionální kultury.

Inspekce práce má být orgánem ochrany práva, nikoli nástrojem selektivní represe. Pokud se z kontroly stane formalistická disciplína zaměřená na snadno postižitelné subjekty a zároveň se rezignuje na řešení složitějších a závažnějších případů, ztrácí celý systém svůj smysl.

Zásadní otázka proto nezní, zda má inspektorát právo rozhodnout, zda kontrolu provede. Tu má. Otázka zní, zda toto rozhodnutí činí na základě racionálního, transparentního a spravedlivého uvážení. Dosavadní praxe ukazuje, že nikoli.

A právě zde se láme důvěra ve stát. Ne v zákony, ne v jejich text, ale v jejich skutečné uplatňování. Protože právo, které se uplatňuje selektivně, přestává být právem. Stává se nástrojem moci.

Pokud má inspekce práce plnit svou roli, musí se vrátit k základnímu principu: rovnosti před zákonem. Bez ohledu na velikost, vliv nebo charakter kontrolovaného subjektu. Bez ohledu na to, zda jde o malého podnikatele, nebo instituci s historickým a společenským zázemím.

Jinak se z dozoru nad dodržováním práva stane jen jeho karikatura.

 _Zdroj:

_{Wolters Kluwer ČR (ASPI) (2025) Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce – aktuální znění. Dostupné z: ASPI – zákon o inspekci práce}