my dnes projednáváme ten přerušený bod, novela zákona o spotřebitelském úvěru. Já jsem už tady vystoupil včera s faktickou poznámkou, já na ni navážu a navážu i na paní ministryni. Jenom je potřeba na začátku říct pro ty z vás, kteří jste tady v sále nebyli, že ten zákon o spotřebitelském úvěru v rámci ochrany spotřebitele nastavuje nové podmínky, jak co se týká například posuzování úvěruschopnosti těch jednotlivých klientů na nebankovním trhu, kteří žádají o půjčky na nebankovním trhu, a zároveň, a to bude asi předmětem té největší diskuse, tento zákon navrhuje cenové stropy těch nemimobankovních (mimobankovních?) půjček a možná v tom bude právě zakopaný pes.
Děkuji, pane místopředsedo. A právě ty cenové stropy mohou být takovou pastí, protože vlastně si můžeme klást otázku, jaké cenové stropy jsou správné. Jak od stolu my můžeme určit, jaký ten cenový strop je adekvátní vůči tomu, aby ten klient, a jsou to většinou rodiny, které nemají dostatečné prostředky na to, aby mohly překlenout i třeba takovou v uvozovkách drobnost a pro ně velkou věc, když jim odejde elektrospotřebič a oni nemají na nákup nového, tak jdou pro půjčku na nebankovní trh.
Tak ten cenový strop, respektive ten strop toho úvěru a těch úroků je určitou pastí, protože ta potřeba přece u těch klientů nikdy nezmizí. A oni pak mohou odejít do nějaké šedé zóny k nějaké lichvě, protože ty peníze budou potřebovat, budou je shánět a dostanou se do prostředí, které nebude vůbec regulováno a nebudou mít vůbec žádné podmínky. Já jsem to tady potřeboval jenom uvést, abychom věděli, o čem se vlastně budeme bavit.
Ale já na začátek chci mluvit obecně o ochraně spotřebitele, protože samozřejmě legitimní a správný cíl i tohoto zákona je stanovit funkční pravidla. A nikdo z nás nechce, aby lidé padali do dluhových pastí nebo byli vystaveni nějakým nefér praktikám. Na tom se tady všichni v tomto sále shodneme. Ale při podobných regulacích musíme být vždycky mimořádně obezřetní, abychom s vaničkou nevylili i dítě, protože zkušenost nám opakovaně ukazuje, že dobrý úmysl jakéhokoliv zákona ve jménu ochrany spotřebitele, ještě nezaručuje dobrý výsledek. Někdy se totiž stává, že ve snaze chránit se vytváří prostředí, které ve výsledku poškodí právě ty, které jsme tady třeba chtěli nějakým způsobem ochránit. Proto bychom měli každou regulaci, každé nastavení od stolu vážit lékárnickými váhami.
Dovolte mi na začátek jednu obecnou poznámku, jednu odbočku, která je ale pro kontext tohoto zákona důležitá. V posledních letech totiž vidíme trend, kdy stát stále více reguluje, stále více v uvozovkách někoho chce chránit a tím pádem stále více vstupuje do rozhodování jednotlivce. A pod záminkou právě ochrany spotřebitele se nám rozjíždí vlak s neustálými regulacemi, které zužují prostor pro svobodné rozhodování, omezují svobodnou dohodu a smluvní svobodu jednotlivých stran a vlastně tím oslabují i odpovědnost jednotlivce. Pokud stát začne odstraňovat všechna rizika neustálými regulacemi, tak tím neposiluje svobodu, ale naopak ji ubírá, naopak ji omezuje. A tento přístup vede, nazývá se to paternalismus státu, kterým prostě říká stát, my víme lépe než vy, co je pro vás dobré, a podle toho stát nastavuje pravidla. Nezakazuje přímo, ale omezuje tak, aby některá rozhodnutí už nebyla reálně možná.
A každý takový krok má jeden zásadní důsledek, oslabuje odpovědnost jednotlivce. Pokud stát říká, my tě ochráníme, vážený občane, před špatným rozhodnutím, tak zároveň tím říká, vážený občane, ty za to rozhodnutí nechceš nést odpovědnost. A to vede k tomu, co se nazývá morálním hazardem.
A tím vzniká ještě jeden důležitý jev, nároková společnost, a to kolečko se roztáčí. Pokud stát neustále chce chránit, regulovat, omezovat rizika, tak lidé a společnost začnou přirozeně očekávat, že stát nastaví vždy bezpečné prostředí, stát vždy pohlídá důsledky a stát vždycky ochrání. A tím se odpovědnost postupně přesouvá z jednotlivce na stát, a to je podle mého názoru dlouhodobě neudržitelný směr.
Tím nekritizuji konkrétní ustanovení zrovna tohoto zákona, ale ukazuji na to riziko, které je ve společnosti. Čím více se budeme tvářit, že dokážeme každého jednotlivého občana ochránit před jeho špatným rozhodnutím, tím více po nás (budou) občané požadovat, abychom více regulovali, a čím více budeme reagovat, tím více budeme omezovat jejich svobodu. Je to trend, bohužel tento trend je špatný a já varuju před tím, abychom na něj nenaskakovali.
A teď k tomu konkrétnímu návrhu, k novele zákona o spotřebitelském úvěru. Novela sice transponuje, jak tady říkala včera paní ministryně, evropskou směrnici a přináší rozšíření regulace na nové typy nebankovních půjček, nebankovních úvěrů. Zároveň reguluje možnost, něco si koupit na splátky, zpřísňuje pravidla reklamy, dává důraz na posouzení úvěruschopnosti, dává nové povinnosti těm poskytovatelům, ale právě zavádí i stropy na poskytovaný úvěr a na výši úroků.
A to může být jeden ze zásadních problémů, protože evropská směrnice přímo tento krok zavádění cenových stropů nevyžaduje. Jde o čistě národní rozhodnutí, v jaké výši se to udělá, a ty dopady mohou být velmi významné.
Samotná důvodová zpráva k tomuto zákonu upozorňuje, že příliš přísná regulace může omezit dostupnost úvěrů pro část klientů. Jinými slovy, ty cenové stropy vyženou část klientů z trhu, který má pravidla a je pod kontrolou, do náručí šedé zóny, kde žádná pravidla neplatí. A já už jsem to tady říkal na začátku, jenom to zopakuji. O jakých lidech se vlastně bavíme? Bavíme se o těch, kteří žijí z měsíce na měsíc. Bavíme se o těch, pro které je problém mimořádný výdaj podle průzkumu 15 600 korun a výše. O lidech, kterým najednou odejde elektrospotřebič, potřebují peníze na nějakou mimořádnou opravu nebo potřebují najednou koupit nějakou drahou zdravotní pomůcku. Právě tito lidé, kteří mají vyšší riziko, ztratí možnost získat úvěr v regulovaném systému a přístupu k legálnímu financování.
Tady paní ministryně říkala, že cenový strop je nastaven podle judikatury ve výši trojnásobku. Ale kdo vlastně zaručí, že tento limit je ten správný? Viděli jsme to i v zahraničí. Pokud se nastaví takový cenový strop, část poskytovatelů odejde z trhu, sníží se konkurence při poskytování půjček, zpřísní se sice podmínky, ale tím se zdraží i ty poskytované nebankovní úvěry. A hlavně, rizikoví klienti přestanou být obslouženi legálně a uchýlí se do náruče nějaké lichvy, protože ti lidé se nepřestanou chovat jinak, jen začnou hledat někoho někde jinde, kdo jim půjčí. Přestanou porovnávat nabídky. Důležité pro ně bude, aby vůbec někde nějakou půjčku sehnali. Takže odejdou z regulovaného trhu, přesunou se do šedé zóny, přesunou se mimo dohled, mimo pravidla, mimo jakoukoliv ochranu. A v tu chvíli přestává fungovat jakákoliv ochrana spotřebitele, přestává fungovat jakákoliv regulace a přestává fungovat jakákoliv kontrola těch podmínek.
A to je přesně ten moment, kdy dobře míněná regulace může vytvořit horší prostředí, než které měla řešit.
Já vám dám tady konkrétní příklad na závěr, a to je Slovensko. Slovensko zavedlo v roce 2016 přílišnou regulaci spotřebitelských úvěrů včetně cenových stropů. A co se stalo? Před regulací na Slovensku působilo na trhu více než 200 nebankovních subjektů. Po jejím zavedení zůstalo přibližně 30 procent. Zhruba 37 procent domácností přestalo, mělo problém dosáhnout na legální úvěr nejenom u bank, ale také u těch nebankovních subjektů a začaly hledat možnosti financování svých problémů jinde. A to je právě ten problém, na který jsem tady chtěl upozornit.
Já věřím, že ve druhém čtení se budeme bavit s Ministerstvem financí o výši těchto stropů, jestli to má být trojnásobek, nebo výše, ale musíme opravdu vážit na lékárnických vahách veškerá našeho rozhodnutí, aby dobrý úmysl v rámci ochrany spotřebitele neznamenal, že tím ty spotřebitele poškodíme.
Děkuju za pozornost.
