Ukrajinské vedení oznámilo klid zbraní od 6. května bez časového omezení s důrazem na hodnotu lidského života (Reuters). Rusko na to reagovalo vlastním příměřím, ovšem pouze na 8. a 9. května, tedy přesně v době, kdy potřebuje zajistit bezpečnost vojenské přehlídky na Rudém náměstí. Tyto kroky na první pohled působí jako snaha o uklidnění situace. Ve skutečnosti jde o dvě paralelní, navzájem nekoordinované deklarace. Neexistuje dohoda, neexistuje společný rámec, neexistuje kontrolní mechanismus. Příměří se tak mění v pouhou kulisu, která má vytvořit dojem odpovědnosti, nikoli ji skutečně naplnit.

Mezitím válka pokračuje bez přerušení. Ukrajinské bezpilotní prostředky zasáhly cíle v Moskvě, přičemž jeden z dronů dopadl na obytnou budovu jen několik kilometrů od Kremlu. Ruská strana současně varuje před masivními odvetnými údery na Kyjev, pokud by došlo k narušení oslav. Paralelně se objevují zprávy o omezení komunikace v Moskvě, posilování protivzdušné obrany a rušení části vojenské techniky na přehlídce z bezpečnostních důvodů . Vzniká tak paradoxní situace: zatímco se veřejnosti sděluje, že přichází „klid zbraní“, obyvatelé velkých měst jsou připravováni na možnost útoků.

Taková situace není výjimkou. Krátkodobá příměří vyhlašovaná u příležitosti symbolických dat se v tomto konfliktu opakují a pravidelně selhávají. Velikonoční příměří byla porušována prakticky okamžitě a vedla spíše k dalšímu vzájemnému obviňování než ke skutečnému snížení násilí. Důvod je zřejmý. Příměří není výsledkem dohody, ale nástrojem strategie. Jedna strana ho využívá k posílení obrazu morální převahy, druhá k zajištění konkrétních taktických potřeb. Ani jedna ho nevyužívá k reálnému zastavení konfliktu.

Součástí této strategie je i práce s hrozbami. Výroky o možných útocích na Moskvu během oslav, stejně jako ruská varování před tvrdou odvetou, nejsou pouhými spontánními reakcemi. Jde o cílené signály určené jak protivníkovi, tak vlastnímu obyvatelstvu i mezinárodní veřejnosti. Mají odstrašit, mobilizovat a ovlivnit. Zároveň ale posouvají hranici toho, co je považováno za přijatelné. To, co by ještě nedávno bylo nepředstavitelné, se dnes stává běžnou součástí veřejné debaty.

Nejzásadnější rozpor této situace se však neodehrává na úrovni politických prohlášení, ale na úrovni jejich důsledků. Zatímco politici hovoří o strategii a diplomacii, realita války dopadá na civilní obyvatelstvo. Nedávné útoky zasáhly obytné oblasti, dopravní prostředky i infrastrukturu, přičemž mezi oběťmi jsou běžní lidé – nikoli vojáci. Válka se postupně přesouvá z frontových linií do měst, do každodenního života, do prostoru, kde se nerozhoduje o strategii, ale o přežití.

A právě zde se naplno ukazuje, kdo skutečně nese její cenu. Nejsou to ti, kdo vyhlašují příměří, ani ti, kdo formulují hrozby. Jsou to civilisté. Děti, které tráví noci v krytech a učí se rozpoznávat zvuk dronů dříve než slova. Senioři, kteří nemají možnost odejít a zůstávají ve městech vystavených útokům. Rodiny, které během jediné noci přijdou o domov i jistotu. Pro ně nemá význam, zda bylo příměří vyhlášeno na dva dny nebo bez omezení. Pro ně je rozhodující jediná věc: zda přestanou padat bomby. A ty nepřestávají.

Je proto nutné říci věc napřímo. Současné politické kroky nesměřují k ukončení války, ale k udržení pozice v ní. Aktéři konfliktu nejednají tak, aby konflikt skončil, ale tak, aby v něm neztratili výhodu. Mluví o míru, ale současně posilují vojenské kapacity, testují nové možnosti útoků a připravují další kroky. Mír se tak stává součástí válečné strategie – nikoli jejím cílem.

Nejnebezpečnější na celé situaci je iluze, kterou tato prohlášení vytvářejí. Iluze, že se směřuje k řešení, že existuje vůle konflikt ukončit, že slova odpovídají činům. Tato iluze uklidňuje veřejnost a zároveň umožňuje, aby válka pokračovala bez zásadního tlaku na její zastavení. Dokud bude možné současně vyhlašovat příměří a připravovat útoky, nebude mít žádné příměří skutečný význam.

Současný konflikt tak není střetem mezi válkou a mírem. Je to stav, v němž se mír stal nástrojem války. A dokud o válce rozhodují ti, kteří nenesou její důsledky, budou dál umírat ti, kteří o ní nikdy nerozhodovali. Civilisté. Děti. Senioři. Ti, pro které žádné prohlášení o míru nic nemění.